Roušky jsou obrovským ekologickým problémem, řešení ale mají vědci z Liberce
Koronavirus dal světu další ekologický problém - roušky a respirátory, kterých se každý den vyrobí miliony kusů. Ty ale velmi často končí v přírodě, kde se mohou rozkládat desítky let. To by ale měl vyřešit nový materiál od vědců z Liberce.
Dramatický nárůst používání roušek a respirátorů od roku 2020 s sebou nese i obrovskou ekologickou stopu. Jednorázové ochrany dýchacích cest jsou totiž velkým ekologickým problémem díky materiálům, které jsou na ně využívány. Už dnes můžeme na mnoha místech ve městech, ale bohužel i v lesích a přírodě obecně vidět povalující se roušky a respirátory. Právě na tento problém ale nyní mají řešení vědci z Technické univerzity v Liberci.
Běžná rouška nebo respirátor se rozkládá i desítky let
Plast, který je v současné době pro výrobu roušek a respirátorů využívaný se v přírodě rozloží v dobrých podmínkách až za desítky let. Pokud navíc vezeme v úvahu množství v milionech kusů, které se každodenně využívají, jde už o extrémně velkou ekologickou přítěž.
S řešením ale nyní přichází vědci z Fakulty strojní a Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Jejich nové roušky a respirátory by měly být ekologické díky tomu, že se vyrobí ze snadno rozložitelné kyseliny polymléčné.
„Je to látka, kterou důvěrně zná i naše tělo. Kyselina mléčná se nám při větší námaze běžně vyplavuje ze svalů, čímž brání jejich přetížení. Tělo ji umí snadno odbourat a stejně tak i příroda. Po použití můžete takovou roušku s klidem hodit na kompost,“ říká Petr Louda, vedoucí katedry materiálu Fakulty strojní TUL.
„Polypropylen, který je hlavním materiálem většiny běžně vyráběných chirurgických roušek nebo respirátorů, se v přírodě rozkládá desítky a možná i stovky let. S kyselinou mléčnou jsme o řád rychlejší. Podstatné je ovšem prostředí. Především množství slunečního záření, vlhkost a působení organismů. Rouška z kyseliny mléčné pohozená do stínu v lese pod kámen se bude rozkládat také velmi dlouho,“ dodává profesor Louda.
Jediným problémem je vyšší cena než u běžného plastu
Inspirací pro výrobu nového typu roušky našli liberečtí vědci v dalších oblastech medicíny. Tam totiž běžně bývají využívány biodegradabilní materiály například pro výrobu chirurgických nití.
Vědci v tomto případě navíc využili své letité zkušenosti s výrobou nanomateriálů a tak kyselinu polymléčnou, která je z chemického hlediska delším řetězcem kyseliny mléčné zpracovávají textilním elektrostatickým zvlákňováním na výchozí materiál – nanotextilii.
„Nyní nanomateriál vrstvíme na sebe tak, aby rouška účinně filtrovala a zároveň aby se v ní dalo pohodlně dýchat,“ upřesňuje fázi vývoje Jiří Chvojka, vedoucí katedry netkaných textilií a nanovlákenných materiálů fakulty textilní.
Mimo samotné roušky se navíc dá z kyseliny polymléčné vyrobit i gumička která roušku drží na tváři. Tím tak dojde k další redukci plastových materiálů.
Jediným problémem širšího využívání kyseliny polymléčné tak prozatím zůstává cena. Ta je například u roušky zatím přibližně dvakrát dražší než u obdobné roušky z polypropylenu. V případě budoucího zájmu trhu ale vědci očekávají pokles těchto cen a materiál by se tak mohl využít například i jako ekologická náhrada PET lahví.
„Těsně před tím, než přišla korona, se svět začal znepokojovat obřími ostrovy plastů v oceánech a Unie zakázala používat plastová brčka. V rouškách a respirátorech je přitom plastu mnohem více a vyrábí se jich od roku 2020 násobné množství. Česká věda nyní nabízí alternativu,“ uzavírá profesor Petr Louda.
