Prodali jsme byt a nastěhovali se na statek na okraji vesnice. Chováme krávy i slepice a do Prahy by nás už nikdo nedostal

Čtyřicetiletý Jan a jeho žena Lucie udělali před pěti lety krok, který jejich známí považovali za čisté šílenství. Prodali svůj hezký byt na pražských Vinohradech, opustili dobře rozjeté kariéry v korporátu a koupili si starý statek na polosamotě na Vysočině. Bylo to něco, o čem snili už dlouho, a od čeho je celé jejich okolí odrazovalo. Dnes chovají krávy i slepice a tvrdí, že zpátky do města by je nikdo nedostal ani párem volů.

Z manažerských schůzek ke kydání hnoje

Jan pracoval jako finanční analytik, Lucie měla na starosti marketing v nadnárodní firmě. Žili jako typičtí Pražané. Rádi si dopřáli dobrou snídani a kávu v nějakém hezkém bistru, měli útulný byt kousek od práce a často chodili na různé kulturní akce. Jenže neustálý shon a tlak na výkon v práci je dohnaly až k syndromu vyhoření. A v tuto chvíli si uvědomili, že chtějí radikálně zvolnit.

„Když jsme rodině a známým řekli, že chceme skončit s dobře placenou prací a úplně opustit Prahu, mysleli si, že jsme se zbláznili. Při slovech o venkově a farmě už si doslova klepali na čelo,” vzpomíná s úsměvem Jan. „Jenže my už jsme všeho měli dost. Chtěli jsme trochu zvolnit a být blíž k přírodě a tradičnímu životu. Věděli jsme ale, že to nebude jednoduché,” dodává.

Život na statku je pro některé lidi z města splněný sen , ...

A začátky byly opravdu velmi drastické. Poté, co prodali byt a koupili starší statek, přišla na řadu rekonstrukce. Ta se protáhla, a první zimu tak mohli Jan s Lucií bydlet a topit jen v jedné místnosti. Zároveň už se za pochodu učili starat o nová zvířata a zjišťovali, že ranní vstávání v pět hodin k dojení krav se nedá srovnat s žádným ranním budíčkem do kanceláře.

„První rok byl opravdu náročný a byla jsem vyčerpaná. Bolelo mě celé tělo, ruce jsem měla samý mozol a na manikúru už jsem úplně zapomněla. Místo toho jsem řešila, jak vyléčit nemocnou krávu,” popisuje Lucie první měsíce na statku. „To vyčerpání ale bylo jiné, než když jsme odcházeli z Prahy. A když se nám narodilo první tele a vylíhla první kuřata, úplně se to zlomilo. Měla jsem konečně pocit, že je můj život zase naplněný něčím užitečným,” dodává.

Zpomalené tempo bez digitálního smogu

Příběh Jana a Lucie je ukázkovým příkladem takzvaného „downshiftingu“ a úspěšné venkovské integrace. Podle odborníků je klíčem k takto radikální změně životního stylu hlavně realistické očekávání a pokora. Pokud člověk přijme, že se na venkově musí pracovat, přijme rytmus přírody a respektuje místní komunitu, velmi rychle si na změnu zvykne. 

Na venkově plyne život přirozeným tempem , ...

Odchod z města a z psychicky náročného zaměstnání má navíc celou řadu benefitů. V první řadě jde o zlepšení psychického zdraví. Manuální práce a pevný denní režim, který závisí na krmení zvířat nebo péči o zahradu, pomáhá vyhořelým lidem opět se ukotvit. Fyzická únava z práce pak odbourá chronický stres i úzkost efektivněji než masáž po 10 hodinách v kanceláři.

Lidé by však do takto zásadních rozhodnutí neměli skákat po hlavě. Výpověď v práci, prodej nemovitosti a následné stěhování musí být promyšlené krok za krokem. Velmi důležité je spočítat si celou „změnu“ finančně a zaměřit se na to, jakým směrem se bude život na vesnici dál ubírat. Nedostatečný plán nebo finanční tíseň totiž mohou vést ke zklamání a zhoršení psychické pohody.