Zastavit majetek a najít si druhou práci: Většina rodičů bere pořízení bytu pro své děti jako povinnost

Z pořízení vlastní nemovitosti se stává břemeno, které v mnoha případech nesou také rodiče žadatelů. Většina rodičů přitom podle průzkumu vnímá pomoc s pořízením vlastního bydlení pro své děti jako určitou rodičovskou povinnost. Někteří jsou proto ochotni zajít velmi daleko a uchylují se i k výrazným krokům, jako je zástava vlastní nemovitosti, čerpání úspor nebo hledání druhého zaměstnání. Taková pomoc přitom může v krajním případě ohrozit finanční stabilitu celé rodiny.

Nůžky mezi příjmy a cenami nemovitostí

Podle dat Indexu prosperity z přelomu let 2025 a 2026 vyjde pořízení bytu v České republice na necelých 14 průměrných ročních hrubých mezd. Česko si tak v rámci Evropské unie dlouhodobě udržuje pozici státu s nejhorší dostupností vlastnického bydlení. Oficiální data Českého statistického úřadu ukazují, že průměrná prodejní cena bytu v tuzemsku se přehoupla přes hranici 72 400 Kč za metr čtvereční, přičemž v Praze jeden metr čtvereční přesáhl hodnotu 131 000 Kč. Růst cen navíc akceleruje a ve druhém čtvrtletí vzrostly nabídkové ceny bytů mezikvartálně o dalších 1,4 %.

Taková cenová úroveň vede k frustrujícímu celospolečenskému zjištění. Jen přibližně 7 % lidí, kteří aktuálně nevlastní žádnou nemovitost, považuje její pořízení za cenově dostupné. Navzdory této finanční bariéře ovšem strukturální poptávka neklesá. V horizontu následujících 5 let má v plánu pořízení vlastní nemovitosti přibližně 1,4 milionu dospělých Čechů. Největší bariérou jsou tak v současné době podmínky bank, které po klientech vyžadují mít naspořeno minimálně 10 až 20 % z kupní ceny nemovitosti v hotovosti. U star­šího bytu v krajském městě, jehož cena se pohybuje okolo 5 milionů korun, tak musí mít žadatel z vlastních zdrojů připraveno přibližně 500 tisíc až 1 milion korun, v závislosti na požadované výši vlastních prostředků. Vzhledem k rostoucím životním nákladům a výši průměrných mezd může být naspoření takové částky pro mnoho lidí prakticky nedosažitelné.

K získání hypotéky může pomoci zástava rodinného majetku. , ...

Mezigenerační transfer

V praxi začal fungovat tzv. mezigenerační transfer financí, a zatímco v minulosti šlo o příjemný bonus ve formě finanční podpory mladých lidí od jejich rodičů, nyní je to již strukturální nutnost. Průzkumy bankovních institucí se shodují na přibližně podobném čísle, a tím je 43 %. Přibližně tolik mladých lidí získává své bydlení s pomocí rodičů. Okolo 26 % pak přímo počítá s maximální možnou pomocí od rodičů. Jak ukazuje praxe, řada rodičů se na takovou pomoc systematicky připravuje. Rodiče se snaží dětem také odkládat na stavební či jiná spoření, a to v průměru okolo 1 200 Kč měsíčně. Jenže po mnoha letech spoření je výsledná částka maximálně pár stovek tisíc korun, a to je pro získání vlastního bydlení nedostatečné.

Nejrizikovějším a přitom v dnešní době často využívaným nástrojem pomoci je zajištění hypotečního úvěru další nemovitostí. V praxi to vypadá tak, že pokud potomci nemají dostatek hotovosti, rodiče dobrovolně zastaví svůj vlastní byt či rodinný dům a nabídnou jej bance jako dostatečnou garanci za úvěr svého dítěte. Kumulovaná hodnota kupované a rodičovské nemovitosti způsobí, že ukazatel LTV (úvěr k hodnotě) dramaticky klesne. Mladý žadatel tak získá 100% financování kupní ceny, které je navíc často spojené s výhodnější úrokovou sazbou a rychlejším schválením.

Psychologický nátlak a strach

Rodiče se snaží svým dětem maximálně pomoci, ale zástavní smlouva je pro mnoho z nich stresující. S nemovitostí nelze volně nakládat a rodiče se stávají tzv. zástavními dlužníky. V případě, že děti přestanou nebo nebudou moci hypotéku dále splácet, je zde reálné riziko ztráty rodičovské nemovitosti. Ačkoliv bývá možné zastavenou nemovitost po několika letech vyvázat, a to po splacení dostatečné části jistiny pod kritickou hranici LTV, podstupují rodiče stresovou situaci.

Ne vždy je možné ručení majetkem, nebo se tak riskantního kroku rodiče obávají. Aby mohly děti naspořit částku na hypotéku, hledají si jejich rodiče další možnosti přivýdělku. Hledají víkendové brigády, mají druhé úvazky nebo jednorázové přivýdělky. Kapitál, který vytvářejí, neinvestují do sebe ani do rezerv na penzi, ale posílají ho dětem jako formu pomoci. To vytváří další tlak a stres, protože společnost má na takovou formu pomoci nejednoznačný pohled. Vznikají dva přístupy, kdy jeden jasně podporuje takovou pomoc mladým lidem, ale druhý ji naopak negativně odmítá a argumentuje konkrétními riziky a stresem. Jenže dokud bude systémová nedostupnost bytů na takové úrovni jako dosud, tento trend se může nadále prohlubovat.