Experiment za miliardy. Německo chce vsadit na nevyzkoušené a nákladné technologie pro výrobu elektřiny

Když se na titulcích německých médií objevila slova předsedy CDU Friedricha Merze o „rychlém“ vybudování až dvaceti gigawattů nových plynových elektráren vybavených technologií zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), vypadalo to jako jasný recept na klimaticky neutrální zálohu pro dny bez větru a slunce. 

Problém ovšem je, že za politickým sloganem se skrývá podstatně složitější, nevyzkoušená a velmi nákladná realita. Podle německého serveru Focus totiž neexistuje ani jeden komerční zdroj tohoto typu. Všechna dosud provozovaná zařízení, která tuto technologii využívají, jsou totiž spíše než reálně funkční elektrárny, jakési pilotní projekty. Ty jsou určeny hlavně k výzkumu a studiu, a nikoliv k využití technologie v běžném provozu.

Základní problém CCS technologie spočívá v tom, že spaliny z moderních plynových turbín obsahují sotva pět procent CO₂, takže chemické roztoky v absorpčních jednotkách musejí prosít obrovský objem vzduchu a spalin, aby zachytily jednu tunu uhlíku. Energetici tomu říkají „energetická přirážka“. Samotné zachycení a stlačení plynu ve speciálních CCS elektrárnách tak spotřebuje kolem 20 – 30 % vyrobené elektřiny, což automaticky zvyšuje palivové náklady i emisní stopu těžby plynu.

V testovacích plynových elektrárnách s CCS navíc významně stoupá i spotřeba vody. Podle Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzu (IEEFA) je tak spotřeba vody v těchto nových elektrárnách až o polovinu vyšší, než je tomu v běžných paroplynových elektrárnách, kterých dnes funguje velké množství po celém světě.

Nejblíže ke komerčnímu provozu tak má britský projekt Net Zero Teesside, 742 MW plynová elektrárna v partnerské režii společností Equinor a BP, která slibuje zachytit až dva miliony tun CO₂ ročně a spustit provoz v roce 2028. 

Merzův plán na využití technologie CCS v plynových elektrárnách, kde by navíc měl zemní plyn v příštích letech nahradit vodík, se tak zdá jako výrazně nereálný. Místo reálného doplňku pro fotovoltaické a větrné elektrárny, které se stanou pilířem německé energetiky, by tak mohlo jít pouze o experiment za miliardy.

Německá vláda by tak měla před zahájením jakýchkoliv prací na podobných projektech transparentně doložit, proč volí právě nejdražší a nejpomalejší cestu k emisní neutralitě, namísto, aby podpořila již funkční kombinaci obnovitelných zdrojů, flexibilního řízení poptávky a úložišť. Dokud tak neučiní, zůstává CCS u plynových elektráren spíše efektním politickým sloganem než realistickým plánem pro budoucí energetiku Německa.