Stát by mohl začít podporovat uhelné elektrárny kvůli riziku dominového efektu, říká odborník

Riziko postupného vypínání uhelných elektráren je z hlediska tuzemské energetiky naprosto zásadní. Uhlí se na tuzemské výrobě elektřiny stále podílí zhruba ze 40 procent, především ale tento zdroj slouží k vykrývání období, kdy zejména obnovitelné zdroje elektřinu vyrábět nemůžou. Jedná se tedy o strategicky naprosto esenciální zdroj.

Existují přitom reálné obavy, že první uhelné elektrárny se kvůli nerentabilitě začnou uzavírat už po nadcházející topné sezoně. Ačkoliv si to řada subjektů zatím stále nechce připustit, je potřeba s tímto faktem pracovat jako s variantou, která je jednoznačně na stole. Před třemi lety si ostatně také téměř nikdo nepřipouštěl, že cena elektřiny či plynu může vystoupat do astronomických částek.

Na jednu stranu sice platí, že uhelné elektrárny, které avizovaly možné ukončení provozu už v příštím roce, odpovídají zhruba objemu elektřiny, který Česko vyváží. Na první pohled by se tedy nemuselo jednat o drastickou změnu. Nicméně na druhou stranu bychom měli mít velké obavy z takzvaného dominového efektu. Tedy z momentu, kdy provoz ukončí první subjekt na trhu a vyšlape tak cestu ostatním hráčům, aby svůj krok výrazně uspíšili ještě před původně avizovaným rokem 2035.

Fotovoltaické elektrárny začínají „zavírat“ ty uhelné. Do roku 2030 jich podle odhadů ukončí provoz několik stovek

Přechod na fotovoltaickou energii by už v příštích letech mohl stát za uzavřením asi osmi stovek uhelných elektráren, ukazuje studie Institutu...

Neekologický paradox

Česká energetika tak stojí před velkým rizikem. Nejpravděpodob­nějším řešením se aktuálně jeví snaha o dočasnou dotační podporu uhelných elektráren, která by měla vyřešit problém nerentability jejich provozu. Jedná se přitom s ohledem na Green Deal o velký paradox. Ačkoliv Evropa stále usiluje o vytyčené bezemisní cíle, Česko reálně stojí před situací, že bude dočasně aktivně podporovat uhelné elektrárny, jimž mimo jiné podráží nohy ceny evropských emisních povolenek.

Pokud k podpoře uhelných elektráren směrem od státu dojde, bude se jednoznačně jednat o dočasnou záležitost, která zároveň nebude dlouhodobě politicky udržitelná. Očekáváme proto, že klíčové státní subjekty v návaznosti na to přistoupí ke kombinaci tří různých řešení, která by „díru“ po uhelných elektrárnách měla zacelit. Je to vybudování plynových elektráren, dovoz elektřiny ze zahraničí a stavba nových jaderných bloků.

Plynové elektrárny v kombinaci s dovozem elektřiny

Jako v uvozovkách nejjednodušší náhrada uhelných zdrojů se aktuálně jeví stavba plynových elektráren. Plyn je evropskými institucemi vnímán lépe než uhlí, stavební proces těchto elektráren by zároveň neměl být tolik časově náročný jako v případě jádra. Plnohodnotná náhrada uhlí plynem se ovšem aktuálně taky nejeví jako reálná. Plynu je sice aktuálně dostatek, nicméně při budování velkého množství plynových elektráren nejen v Česku by se situace rychle změnila. Nehledě na fakt, že velká část plynu se do Evropy dostává v podobě LNG, což z hlediska evropských zelených cílů nepředstavuje nijak výraznou úsporu emisí.

Plynové elektrárny tak v reálu zřejmě nahradí jen část těch uhelných. Znamenat to bude nutnost získávat část elektřiny ze zahraničí, ze současného vývozce se tak nejpozději do 10 let staneme dovozcem. A ačkoliv roadmapa české energetiky hovoří o tom, že do Česka může být do budoucna dovážena až pětina elektřiny, v reálu to bude spíše méně.

Kombinace těchto dvou řešení tak bude určitým přemostěním před dostavěním nových jaderných bloků, které velkou část uhelných elektráren v budoucnu nahradí. Potrvá to však dále. I kdyby se totiž mělo kopnout do země už zítra, tak tyto nové zdroje určitě nebudou do zmíněného roku 2035 stát. Tak daleko totiž ani celý proces není.

Tento článek je vyjádřením názoru či komentáře autora.
Mimo stylistických úprav není článek nijak editován.