Mladá žena proměnila bývalý veřejný záchod v luxusní garsonku za miliony

Graffiti na zdech, prkna přes vchod, zazděné schodiště vedoucí pod zem. Laura Jane Clark si v roce 2005 všimla zaz­děného veřejného záchodu v Londýně. Naposledy byl otevřený v 80. letech. Šest let strávila přesvědčováním úřadů, aby jí dovolily veřejný záchod odkoupit. Za 20 000 £ (v přepočtu 600 000 Kč) ho koupila a za 65 000 £ (v přepočtu 1 900 000 Kč) ho přestavěla na jednopokojový byt o ploše 56 m².

 

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek sdílený Laura Jane Clark (@laurajaneclark_)

Příběh, který pobavil

Původně ho chtěla využívat jako galerii nebo bar, pak si ale uvědomila, že tam může bydlet. Dnes už tam sice nežije, ale i nadále ho pronajímá. A její příběh inspiroval další.

Podobnou cestou šel i Peter Tomlinson, který investoval přes 100 000 £ do záchodu a udělal z něj kavárnu Attendant. Původní pisoáry slouží jako desky stolů. A v roce 2016 byl inzerován jiný přestavěný záchod v Londýně za 1 000 000 £ (přes 30 milionů Kč). K podobným přestavbám dochází, když si člověk nemůže dovolit běžné bydlení. A to se týká i České republiky.

Proč vlastně záchody?

Ještě v roce 2000 londýnské radnice spravovaly celkem 486 veřejných záchodů. V roce 2011 jich bylo už jen 401. Londýn na ně přestal mít peníze, a tak je zavíral. Opuštěný záchod se tak musel prodat, anebo zbourat.

Podobné příběhy se odehrály i jinde. V Edinburghu radnice prodala deset záchodů najednou. Ve Walesu zase žena koupila veřejné WC za 15 000 £ a přestavěla je na jeden z nejmenších divadelních sálů v zemi.

Praha má stejný problém s dostupným bydlením

Za cenu průměrného pražského bytu si Clark v roce 2011 záchod koupila a ještě jí zbylo na celou rekonstrukci. Dnes by to nestačilo ani na tu toaletu. Průměrná cena bytu v České republice vzrostla od roku 2015 o více než 80 %, zatímco mzdový růst za stejné období byl výrazně nižší. V Praze si dnes průměrný obyvatel na byt šetří minimálně 15 let, a to za předpokladu, že neutratí za nic jiného.

Prahu zaplavují garsonky a byty 1+kk , ...

Nových bytů navíc přibývá stále méně. V roce 2024 bylo v Česku dokončeno jen 30 274 nových jednotek. To je o více než pětinu méně než rok předtím. Tento nedostatek bydlení a rostoucí ceny vedou k tomu, že atraktivními se stávají i nemovitosti, které by dříve nikdo nechtěl. Nejvíc se to dotýká mladých lidí, studentů a těch s nižšími příjmy. Tedy skupin, které na vlastní byt nedosáhnou a v konkurenčním boji o nájmy prohrávají. Už v roce 2019 se v Praze prodal pokoj bez okna se sdílenou kuchyní za milion korun. A od té doby se situace nijak nezlepšila.

Problém s bydlením v ateliéru

A tak se v pražských inzerátech čím dál častěji objevuje slovo ateliér. Třeba 1+kk, 28 m² na Praze 2. Co to vlastně znamená? Stavební zákon č. 283/2021 Sb. definuje byt jako prostor, který musí splnit tyto požadavky: dostatečný přísun denního světla, minimální výšku 2,6 metru a obytnou místnost alespoň 16 m². Byty, které toto nesplňují, se kolaudují (úředně schvalují k určitému účelu) a prodávají jako ateliéry, i když vlastně slouží k bydlení.

Developeři takové jednotky označují za ateliéry, za prostory, které sice vypadají jako byty, ale formálně jimi nejsou. Zní to nevinně, ale důsledky jsou reálné. V ateliéru si například nelze zřídit trvalé bydliště. Stavební zákon totiž bydlení v ateliéru zakazuje, ale občanský zákoník ho jako prostor k pronájmu uznává. Dva zákony, které říkají různé věci.

Suterénní byty bez oken jsou na tom podobně. Inzeráty, které je nabízejí, se v Praze i Brně množí. Jsou to sice nebytové prostory, ale bydlet se v nich dá. Jde o obcházení zákona, a riziko nese ten, kdo tam bydlí. Ten, kdo si takový prostor koupí nebo pronajme, by si měl předem zjistit, k čemu byl zkolaudován. Za bydlení v nebytovém prostoru může hrozit i pokuta.