Přistěhovalci z města dělají chatařům peklo na zemi. Stěžují si na kouř z udírny i hlučné kohouty

O víkendech a během dovolených míří mnoho lidí z měst na venkov nebo do chatových oblastí. Právě tam ale často vznikají sousedské spory. Zatímco místní považují nově příchozí za „náplavu“, chalupářům a novým obyvatelům mohou vadit projevy běžného venkovského života, jako je kokrhání kohouta, štěkající psi nebo kouř z udírny. Některé konflikty pak nabývají až bizarních rozměrů. Kde ale leží hranice mezi oprávněnou stížností a přehnanými požadavky? A jak podobné spory řešit, pokud se sousedé nedokážou rozumně domluvit?

„Sežraný“ kohout i vztyčený prostředníček

Agrární komora ČR (AKČR) eviduje každoročně desítky stížností od takzvaných „lufťáků“, tedy od lidí z měst, kteří na víkend přesídlují na venkov. Těm může na vesnici či v chatařské oblasti vadit všelicos. Třeba i kokrhání kohouta. „Rádi bychom upozornili, že pokud vyrazíte mimo město, buďte si prosím vědomi, že tyhle přirozené projevy k životu na vsi zcela běžně patří. Pokud je nezvládáte, zvolte k návštěvě či dovolené raději jiné místo,“ uvedla AKČR před třemi lety na svém Facebooku.

Pod příspěvkem se objevila reakce jedné z diskutujících, která popsala dlouholetý spor se sousedem přistěhovaným z města: „Jj, to byly boje, se sousedem Pražákem. Roky a roky mu vadil kohout (jednou nám ho dokonce ukradl z kurníku a nejspíš sežral) a teď, světe div se, vejce zdražila a on si chystá kurník.“ Sousedské rozepře ale mohou být ještě vyhrocenější a někdy nabývají dosti bizarního charakteru.

Krajský soud v Ústí nad Labem vloni řešil spor, ve kterém jedna strana údajně dlouhodobě obtěžovala druhou stranu bílým štiplavým kouřem z ohniště. Po výtkách dokonce první strana na hranici pozemků umístila tyč s pracovní rukavicí, na které byl vztyčen prostředníček. Druhá strana si pro dokumentaci problému nainstalovala na dům kamery. Jenže to se první straně moc nezamlouvalo. Soud nakonec dospěl k závěru, že právo žalovaného na ochranu majetku a zdraví nedosahuje takové intenzity, aby ospravedlnilo trvalé porušování soukromí sousedů.

Problematický může být i kouř z domácí udírny , ...

Kde je hranice pro oprávněnou stížnost?

Zákon č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) v § 1013 říká: „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“

Podle veřejného ochránce práv, tedy ombudsmana, hraje skutečně velkou roli přiměřenost poměrům a míra omezení. Soud bude jinak posuzovat občasné letní grilování a celoroční štiplavý kouř z vedlejšího pozemku. Sousedské spory mohou být každopádně nejroztodivnější. V bytových domech může vadit kouření na balkoně, které nelze zakázat, ale nemělo by sousedy obtěžovat systematicky. Na pozemcích rodinných domů či chat může být problém také domácí udírna a vadit dokonce může i kompost, který zapáchá.

Mezi imise se může počítat i zápach z kompostu , ...

3 způsoby, jak sousedské spory řešit

Ať už jste z města, či vesnice, ideálně byste se měli pokusit o domluvu. Nejlepší bývá komunikace, ne eskalace. A pochopitelně ohleduplnost. Pokud sousedka pověsí prádlo, asi není nejvhodnější začít pálit větve. Pokud nic takového nepomáhá, lze se obrátit na obecní úřad či hygienu. Nezafunguje-li ani to, posledním řešením je soudní cesta. AKČR každopádně eviduje skutečně jen desítky takových sporů. Většina lidí z města tedy chápe, že přirozené projevy k vesnici patří – a neřeší je.