Učitel: Není mou povinností vaše dítě vychovávat. Pokud se neumí chovat, nebudu ho vyučovat

„Metodika a didaktika,“ vštěpovala naše třídní učitelka na gymnáziu spolužačkám, které se hlásily na pedagogickou fakultu. „To je důležitější než jakékoli znalosti.“ 

Spolužačka Hanka vystudovala učitelství češtiny a hudební výchovy pro druhý stupeň a nadšeně nastoupila na základní školu ve své obci. „Metodika a didaktika nabiflované z vysoké školy vzaly za své hned v prvním měsíci,“ líčí svou zkušenost Hanka. „Jak mám používat nastudované metody, když třída nevydrží být ani pět minut zticha?“ Hřebíčkem do rakve její učitelské kariéry pak byly rodičovské schůzky, kde se snažila rodičům problematických žáků vysvětlit, že jejich děti narušují výuku a potřebují domluvu.

„Rodiče mě úplně rozcupovali. Není prý jejich problém, že neumím učit. Jsem mladá, bez zkušeností, jiný učitel by si s nimi poradil levou zadní,“ vypráví hořce Hanka, která nakonec přestoupila na hudební školu, kde dodnes spokojeně vyučuje hru na klavír. 

Obrnit se a vydržet

Hančin kolega Martin měl ze začátku stejný problém, ale na základní škole vydržel. „Nastolil jsem svou vlastní metodiku. Výklad provádím i za šumu a ruchu bez toho, abych zvyšoval hlas. Kdo nechce poslouchat, nemusí. Když se látku doma nenaučí samostudiem, v testu propadne. Rodičům pak natvrdo oznámím, že nevychované děti učit nemůžu. V sedmé třídě nikoho nebudu vodit za ručičku,“ prohlašuje učitel Martin, kterému se podle jeho slov ještě nestalo, že by si na něj někdo z rodičů stěžoval u vedení. 

Kromě několika jízlivých nápisů vyrytých do lavic Martin ani nezaregistroval, že by ho žáci neměli v lásce. Naopak ho příjemně překvapil školní výlet, který proběhl v naprostém klidu. Večer hrál na kytaru a všechny děti se daly do zpěvu. K žádným závažným potížím nedošlo ani po večerce. 

„Učitelství není ani tak poslání, jako psychologie,“ míní Martin. „Když děti smysluplně zabavíte, nebývají s nimi problémy. "Sezení ve třídě je pro některé z nich nuda. Radši bych vedl zájmový kroužek, než učil chemii. Ale někdo to dělat musí,“ uzavírá svou úvahu učitel. 

Děti s ADHD neudrží pozornost. , ...

Nevychovanost versus ADHD

Zatímco v dřívějších dobách byl učitel autoritou, jemuž rodiče povolili tahat nezbedné potomky za kotlety, dnes se od něj očekává, že dokonale porozumí nejskrytějším zákoutím dětské komplikované duše a výuku přizpůsobí jejím individuálním potřebám. Některé neposedné děti mají diagnostikovanou poruchu pozornosti a učitel je o tom informován. Jiné touto poruchou mohou trpět také, ale odborné vyšetření nikdy nepodstoupily. A pak se může ve třídě vyskytnout i několik jedinců, které žádnou poruchou netrpí, ale rodiče jim jen nenastavili příslušné hranice a nevedli je k obecně uznávaným společenským hodnotám. 

Starší generace si často kladou otázku, zda je vůbec možné děti s ADHD rozlišit od těch  nevychovaných. V praxi to možné je, a zkušený pedagog to umí rozeznat. Zjednodušeně popsáno, dítě s poruchou pozornosti se nedokáže soustředit, nevydrží na jednom místě a soustavně zapomíná pomůcky, přičemž žádná domluva ani tresty nepomáhají. Dítě s ADHD své chování nemá pod kontrolou, i když si přeje být hodné a být chváleno. Pod tlakem přílišné kritiky a trestů se pak uzavírá do sebe a stává se neurotickým. 

Dítě bez patřičné výchovy oproti tomu na důsledky svého chování reaguje a pravidlům se přizpůsobí, když mu z toho plyne nějaký prospěch nebo odměna. Při činnosti nebo výkladu, které ho baví, viditelně udrží pozornost. 

Některé děti jsou jen nevychované. To ale není důvod, proč je zatracovat. , ...

Dvojí metr není možný 

Školy přesto nemohou pohlížet na nevychované děti s agresivní tendencí jako na „spratky“, kterým není pomoci. Dítě totiž za svou nevychovanost osobně nemůže, na vině jsou rodiče. „Když odmala vidím, že táta mlátí mámu, přijde mi násilí jako legitimní způsob sebeprosazení,“ vysvětlil pro Českou televizi psycholog a terapeut David Čáp. Malí agresoři se podle něj často rekrutují také z obětí šikany. A některé děti se zlobivým chováním snaží jen odvést pozornost od svých školních neúspěchů. 

Jakkoli je to pro učitele náročné, z hlediska dnešních psychologů si porozumění zaslouží každé dítě, i to nevychované. „Učitelé by měli využít vše, co mají po ruce. Konzultovat s kolegou, kterému se s dítětem daří lépe, nebo si pozvat na náslech třeba odborníka z pedagogicko-psychologické poradny,“ radí David Čáp. 

Učitelská profese je dnes náročnější než kdy jindy. Nemůže selhat ani ve chvíli, kdy rodiče odmítnou spolupracovat. Učitel tu není od toho, aby dítě převychoval. Ale měl by mu nabídnout porozumění a pomocnou ruku, aby mu cestu k dospělosti o něco ulehčil. Ne každý má na to náturu. Už to opravdu není o metodice a didaktice, natož o znalostech. Hlavní roli hraje schopnost vcítění a psychologie.