„Nepracujte chytře, pracujte dlouho.“ Tohle je důvod, proč v korporátu vyhrávají ti, kteří se nepředřou

Taková snaha se cení především v menších firmách a skromných kolektivech, kde se všichni znají a každý zaměstnanec posouvá firmu opravdu dál. Ve velkých korporátních strukturách je ale situace úplně jiná. Podle psychologů a odborníků je u podobných organizací svázaných rigidní byrokracií vysoká míra aktivity spíše přítěž. Lidé, kteří dělají práci přesně podle zadání, tak nejsou nutně neschopní nebo líní. Pouze pochopili pravidla hry a díky tomu nejsou tolik náchylní na stres nebo syndrom vyhoření.

Neoceněná práce navíc může být demotivující a vést k syndromu vyhoření , ...

Když je bezpečnější nevyčnívat 

Velké firmy se stovkami či tisíci zaměstnanců přirozeně tíhnou k vytváření kontrolních mechanismů. Jde o postupy, které mají snadno zabránit selhání. V takovém prostředí je každá iniciativa navíc spíše na obtíž. Když pak přijde zaměstnanec s nějakým nápadem na zlepšení, nečeká ho obvykle pochvala a zařazení nápadu do pracovních postupů. Svůj návrh si musí buďto obhájit před několika “schvalovacími úrovněmi”, nebo se na něj úplně zanevře, protože by bylo až příliš pracné a nákladné ho realizovat. 

Pokud celý projekt uspěje, připíšou se zásluhy celému týmu. Pokud ale selže, může odpovědnost padnout na jeho hlavu. Tento mechanismus přesně vystihují odborníci na manažerskou strategii Gary Hamel a Michele Zanini ve svém textu pro Harvard Business Review, kde uvedli: „Byrokracie vysává iniciativu, omezuje ochotu riskovat a ničí kreativitu. Je daní z lidského potenciálu.“

Proč některým lidem korporát dokonale vyhovuje

Někteří lidé korporátní prostředí doslova milují. Jsou zde totiž jen položkou v seznamu. Potřebujete jít k lékaři? Není problém, vaši práci za vás udělá někdo, kdo se zapsal na přesčasy. Stejně je tomu i při nemocenské, OČR nebo třeba při dovolené. Dalším důvodem jsou jasně vymezené kompetence. Zaměstnanec nemusí přicházet s ničím novým ani se nijak zvlášť snažit, aby si práci udržel. Stačí dělat přesně to, co má v popisu práce a plnit normu. 

Práce "do výše platu" je stále větší trend , ...

Tento fenomén se nazývá „tichá rezignace“ neboli quiet quitting. Systematická studie publikovaná v časopise Management Review Quarterly definuje tento stav jako situaci, kdy zaměstnanec plní výhradně povinnosti vyplývající z jeho pracovní smlouvy a odmítá věnovat práci nadstandardní úsilí. I sami zaměstnanci přitom odmítají, že by šlo o lenost nebo neschopnost.

V diskuzích na Redditu a dalších fórech se diskutující shodují na tom, že „quiet quitting“ je prostě normální pracovní nasazení a není třeba k tomu vymýšlet žádný nový pojem. Zaměstnanci se v těchto diskuzích zároveň zmiňují, že pracují pouze do výše svého platu a odmítají podávat 150% výkon za stejné peníze, jako by dělali 100 %. Pro celou řadu lidí je pak plnění základních povinností určitý způsob, jak si zachovat duševní pohodu a rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. 

Ambiciózní zaměstnanci často narazí

Komu korporát nikdy vyhovovat nebude, je velmi ambiciózní a kreativní zaměstnanec, který žije pro práci, má spoustu nových nápadů a chce se stále posouvat dál. Takové prostředí může být pro takové jedince velmi frustrující. V celosvětovém průzkumu provedeném mezi více než 7 000 čtenáři Harvard Business Review autoři zjistili, že nadměrná byrokracie přímo ničí motivaci zaměstnanců. Pokud se tak schopný člověk dostane několikrát do situace, kdy jeho dobré nápady skončí u někoho v „šuplíku“, buď z firmy odejde, nebo rezignuje a stane se stejně pasivním, jako jeho kolegové.