Partner mi dal ultimátum. Pokud nebudu vydělávat 60 tisíc, o založení rodiny nechce ani slyšet

V reálném životě se tak nezřídka stává, že si partneři nejdříve stanoví finanční cíle, kterých chtějí dosáhnout, než se začnou pokoušet o založení rodiny. Přístup jednotlivých párů se však může výrazně lišit. Zatímco v některých případech se jedná o vytvoření základní finanční rezervy na pokrytí výpadku jednoho z příjmů, v jiných je prioritou pořízení vlastního bydlení, splacení stávajících závazků nebo dosažení stabilního měsíčního výdělku v určité výši. Z plánování založení rodiny se tak stává nejen emocionální, ale rovněž komplikované ekonomické rozhodnutí, které je vhodné nejdříve důkladně promyslet. Problém nastává ve chvíli, kdy má některý z partnerů nerealistická očekávání a klade na protější stranu nepřiměřené finanční i životní nároky. 

Požadavky na výši partnerovy mzdy: Rozumný požadavek, nebo ultimátum? 

Mít před založením rodiny dostatečně stabilní zázemí, a to i z finančního úhlu pohledu, je poměrně pochopitelný požadavek. Na druhou stranu hranice mezi legitimní potřebou bezpečí a přehnanými očekáváními je velmi tenká. 

Klíčový je rovněž způsob, jakým o finančních požadavcích partneři hovoří. Právě způsob komunikace roz­hoduje o tom, jestli se z diskuze stane konstruktivní plánování, nebo spíše partnerská krize. 

V první řadě platí, že absolutní ultimáta bývají pro vztah velmi nezdravá. Požadovat po partnerovi, aby vydělával určitou částku, je v řadě ohledů problematické. Mimo jiné už jen z toho důvodu, že oběma partnerům nabízí trh práce možnosti růstu. Pokud tedy některý z nich chce dosáhnout vyššího rodinného příjmu, měl by k dosažení cíle přispět především vlastní aktivitou. Přesto se s podobnými požadavky někteří lidé setkali.

„Partner mi dal po více než šesti letech vztahu ultimátum. Pokud prý nebudu vydělávat alespoň 60 000 korun měsíčně, diskuze o založení rodiny není na stole,“ podělila se o svou zkušenost žena, která si vzhledem k povaze situace přála zůstat anonymní. 

Zároveň uvedla, že partner ze svého požadavku nechce slevit. Argumentuje tím, že před příchodem dítěte chce mít jistotu dostatečně vysokého rodinného příjmu, aby případný výpadek části příjmů a vyšší výdaje spojené s péčí o potomka výrazně nesnížily jejich životní úroveň.

Klíčem je otevřená diskuze 

Na druhou stranu platí, že vést otevřenou diskuzi o finanční situaci, reálných nákladech a způsobu, jakým chtějí oba partneři přispět do rodinného rozpočtu, může být pro vztah naopak velmi přínosné. 

Důležité je probrat mimo jiné požadavky na bydlení (zda stačí žít v nájmu, nebo některý z partnerů vyžaduje vlastní byt) nebo výši rezervy (včetně rezervy na pokrytí výpadku příjmů při odchodu na mateřskou a rodičovskou dovolenou).  

Zejména v souvislosti s bydlením se na sociálních sítích objevují i názory, že bez vlastního bytu je založení rodiny finančně riskantní a může vést k dlouhodobé finanční nejistotě. 

„Nedokážu si představit, že bych si pořídil dítě, když nemám jistotu střechy nad hlavou. Vlastní bydlení je podle mě základ. Bez něj jste de facto odkázáni na aktuální výši nájmů, která může kdykoliv vzrůst. Pokud vzroste příliš a nezvládnete nájem utáhnout, co potom?“ stojí v jednom komentáři. 

Častým tématem je vlastní bydlení. , ...

Kolik by měl pár vydělávat, aby bylo založení rodiny finančně bezpečné?

Pravdou je, že na tuto otázku neexistuje žádná univerzální odpověď, která by se vztahovala na všechny páry. Samotná výše příjmu je totiž pouze jedním z mnoha faktorů, které je v tomto směru nezbytné vzít v potaz. V jiné situaci se nachází dvojice s vlastním bytem a vytvořenou dostatečně silnou finanční rezervou, ve zcela jiné pár, který žije v nájmu nebo splácí hypotéku. Určitou roli pak hraje rovněž životní styl partnerů a s ním spojené každodenní nároky na rodinný rozpočet. 

Přesto si každý může udělat představu alespoň při pohledu na statistiky. Podle dat, které shromáždil Český statistický úřad, činily v roce 2025 průměrné výdaje domácností s dětmi 185 778 korun na osobu za rok. To vychází na přibližně 15 500 korun měsíčně. Nutno podotknout, že to rozhodně neznamená, že právě taková částka připadne na dítě. Jedná se o celkové výdaje domácnosti, které byly přepočteny na její členy. 

Přesto lze tato data použít přinejmenším jako statistickou ilustraci. Například tříčlenné domácnosti by podle výše zmíněných statistik měly v průměru každý měsíc utratit 46 500 korun. 

Pouhé pokrytí výdajů nestačí: Stěžejní jsou rezervy a investice 

Z toho ovšem nelze přímo vyvodit, že právě jakákoliv částka nad 46 500 korun měsíčně představuje pro průměrné páry dostatečný příjem. Důležité je totiž nezapomínat na průběžné vytváření finanční rezervy, která je pro rodiny s dětmi obzvláště důležitá.

Výše rezervy by se měla odvíjet od průměrných rodinných výdajů, přičemž řada finančních expertů hovoří o trojnásobku až šestinásobku měsíčních výdajů. Při výdajích 46 500 korun měsíčně by tedy oba partneři měli mít v rezervě alespoň 139 500 až 279 000 korun. 

Jak doporučuje řada odborníků, v ideálním případě by část peněz měla rodině zbývat ještě na budování finančního portfolia pro dítě a penzijní produkty na zajištění klidného stáří pro rodiče. 

Do potomkova portfolia je vhodné každý měsíc přidávat zhruba 1 000 až 2 500 korun měsíčně, na vlastní penzi by si pak měl každý z partnerů podle finančních expertů odkládat alespoň 10 až 20 % z příjmu. Při pobírané měsíční mzdě okolo 40 000 korun čistého to znamená 4 000 až 8 000 korun měsíčně. V každém případě znovu platí, že částky se mohou výrazně lišit podle konkrétní situace rodiny.