„Městské děti na vesnici trpí“: Rodiče chtěli dětem dopřát pohádkové dětství. Realita byla úplně jiná

Pro děti, které jsou zvyklé na velké město, může být přestěhování se na vesnici doslova kulturní šok. Najednou nemají k dispozici nejen své kamarády a spolužáky, ale ani kroužky, oblíbené velké sportoviště, kino, hernu a tak dále. Své o tom ví i Martina z Prahy, která se po dvou letech na vesnici sbalila a vrátila i s rodinou zpět do Prahy. 

Z idyly do sociální izolace

Martina se na vesnici přestěhovala v době, kdy bylo dětem 8 a 12 let. Koupili si dům v malé obci ve středních Čechách. Chtěla jim dopřát pohádkové dětství v přírodě, zatímco její manžel si plánoval, jak kluky naučí různým dovednostem, které jsou pro život na vesnici třeba. 

„Měli jsme spoustu plánů a hrozně jsme se těšili. Už po pár týdnech jsme ale zjistili, že realita je úplně jiná než byla naše očekávání,” líčí Martina. „Nejhorší to bylo s volným časem. V Praze měly děti v dosahu pár minut od bydliště školu, kroužky i sportoviště. O víkendu jsme tramvají zajeli do kina, na nákupy nebo třeba do muzea,” dodává.

„Starší syn několik let chodil na karate a ten mladší zase hrál tenis. Na vesnici nic takového není, jen fotbal, který kluky nebaví. Stala se tak ze mě taxikářka, která je rozváží dvakrát týdně na kroužky do města. Celé odpoledne trávím v autě,” stěžuje si Martina na jeden z problémů stěhování. Není ale jediný.

Podle ní totiž děti chtěly zapadnout, ale narazily na jakousi neviditelnou zeď. Děti z vesnice jsou totiž oproti těm z Prahy jako z jiného světa. Mají jiné koníčky, zájmy a jejich běžný den vypadá úplně jinak. Vrstevníci je tak do kolektivu vůbec nepřijali a chlapci byli čím dál nešťastnější. Rodina se tak po dvou letech rozhodla dům prodat a vrátila se do Prahy. 

Některé děti si na vesnici zvyknou, pro jiné je to spíše za trest , ...

Fenomén „mama taxi“ a sociální past suburbanizace

Podobné trápení potkalo stovky rodin, které se přestěhovaly z velkého města na malou vesnici. Sociologové mají pro tento trend dokonce termín, konkrétně jde o “suburbanizaci s negativními dopady na rodinný život”. 

Když se městská rodina přestěhuje na venkov, ne vždy může nebo chce ve městě úplně všechno opustit. Jak již bylo zmíněno výše, děti (ale i dospělí) mají často zájmy a aktivity, které na vesnici nejsou. Jiné zase ve městě navštěvují gymnázium nebo střední školu, na které zkrátka musí dojíždět. Vzniká tak nebezpečný hybridní model, kdy vesnice není opravdovým domovem, ale spíše noclehárnou. 

Nejvíce na to doplácejí právě děti ve věku od 10 do 15 let. Ty v tomto období ztrácejí přirozenou autonomii. Zatímco v Praze jsou schopné sednout na metro a dojet si na kroužek samy, na vesnici se stávají stoprocentně závislými na rodičích. Celý jejich sociální život nyní visí na tom, zda matka nebo otec nastartuji auto a budou mít čas je odvézt. 

Městské děti jsou zvyklé na jiné aktivity a na vesnici mohou trpět osamělostí a nudou , ...

Syndrom FOMO a střet kultur

Pokud se na problém podíváme z psychologického hlediska, narážejí děti na dva zásadní problémy. První z nich je FOMO neboli Fear of Missing Out – strach z toho, že jim něco uniká. Ve městě se neustále něco děje. Je zde rychlejší životní tempo a člověk toho může spoustu zažít. Když se dítě v teenagerském věku ocitne na venkově, neprožívá ten vytoužený klid dospělých, ale frustraci a nudu. Vše ještě zhoršuje situace, kdy u vrstevníků na sociálních sítích vidí, jak chodí po škole do parku, navštěvují kina, herny nebo nově otevřená bistra.

Druhým problémem je uzavřenost venkovských komunit. Vztahy na vesnicích se často budují už od útlého dětství a nově příchozí dítě do kolektivu nemusí přijmout. To zároveň přichází o jistotu v původním kolektivu, ve kterém už není tak často jako dříve.