„Dělám práci, po které touží tisíce lidí. Přesto se cítím nenaplněna a raději bych šla někam uklízet“

Nespokojenost podle čtenářky Veroniky přicházela postupně. Na začátku kariéry jí nevadilo pracovat déle nebo dokončovat úkoly večer. Brala to jako součást profesního růstu. S povýšením ale přišlo více odpovědnosti a povinností a postupně pro ni bylo stále těžší od práce skutečně vypnout. I doma kontrolovala e-maily a přemýšlela nad rozpracovanými projekty. Práce, která ji dříve motivovala, se tak postupně stala především zdrojem vyčerpání.

Jak se z nadšení stane nenápadná past

S podobnými pocity se na světě setkávají miliony lidí. Máte-li pocit, že jste selhali, protože už nejste šťastní na místě, pro které by se jiní prali, jde o první příznak hlubšího problému. Tento stav nevznikne přes noc. Začíná obrovským nadšením změnit spoustu věcí k lepšímu, zápalem a ochotou obětovat práci všechno. 

Později ale přichází procitnutí a návrat do reality. Za nápady nepřichází dostatečné pochvaly a některých opravdu dobrých připomínek si nikdo ani nevšimne. Jindy je to nevděk okolí, klientů nebo třeba pacientů. Spousta zaměstnanců tak po nějaké době spadne do spárů vlastní touhy po dokonalosti, na kterou si ostatní velmi rychle zvyknou, nebo ji neocení. Ať už je to jakkoliv, výsledkem je, že z původní vášně pro kariéru se stává jen nikdy nekončící seznam povinností, odpovědnosti a nedocenění. 

Psycholog PhDr. Jiří Novák pro Český rozhlas Dvojka tento pozvolný proces popisuje následovně: „Syndrom vyhoření vás nezasáhne naráz. Je to proces, který trvá i několik let. V počátečních stadiích si můžete pomoct sami. Upravit pracovní nasazení a naučit se říkat NE. Když přijde nový člověk, druzí jeho nadšení využívají. Zakrátko je úkoly zahlcený tak, že nezvládá ani ty svoje.“

Fyzicky náročná práce s menší zodpovědností je někdy řešením syndromu vyhoření , ...

Když nervová soustava vyhlásí stav ohrožení

Mnoho vyhořelých a přetížených lidí pak utíká z prestižních a vysoce postavených pozic k představám o manuální či fyzicky náročné práci, úklidu a podobným zaměstnáním. Někteří dokonce i přes svou kvalifikaci dají výpověď a skutečně jdou uklízet kanceláře, domácnosti, nebo třeba jezdit s kamionem. Proč ale přetížený mozek tíhne právě k těmto činnostem?

Odpověď leží v biologii a fungování naší nervové soustavy. Psycholog Dr. David Tian vysvětlil celou problematiku v rozhovoru. Pokud je náš mozek pod neustálým psychickým tlakem bez možnosti hlubokého odpočinku, vyhodnotí situaci jako nebezpečí. Nervová soustava se přepíná do režimu „bojuj nebo uteč“ a je jí úplně jedno, kolik vyděláváte nebo jak lukrativní vaše pozice je. Mozek zaplavují stresové hormony a chce prostě pryč. 

Myšlenky na manuální práci jsou přirozenou obrannou reakcí. Výsledky úklidu jsou vidět okamžitě. Člověk nemá odpovědnost za milionové zakázky, podřízené nebo třeba životy pacientů. Začátek a konec směny jsou pevně dané a uklízeč si práci nenosí domů. Úklid nevyžaduje komplexní analytické rozhodování a dovolí přetíženému mozku úplně vydechnout. 

Nejdůležitější krok? Prolomit iluzi a přiznat si realitu

Syndrom vyhoření je častý a závažný problém. O to závažnější je, že si jej spousta lidí vůbec nechce přiznat. Největší překážkou je přitom vnitřní stud. Člověk si zakazuje cítit se špatně, někdy to vnímá jako selhání nebo porážku. Pokračuje tak v předstírání a psychický stav se i nadále zhoršuje. 

Podle psycholožky Mgr. Jiřiny Přikryl Maršálkové z platformy Mindwell nemůže bez upřímnosti k sobě samému dojít k nápravě: „Pakliže už syndrom vyhoření pociťujete, je důležité jednat včas, aby nedošlo ke zhoršení stavu. V první řadě si přiznejte, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si nechce tuto realitu připustit a snaží se nadále fungovat stejně.“

Jak získat kontrolu nad vlastním životem zpět

Pokud se poznáváte v příběhu paní Veroniky i v pocitech, které se syndromem vyhoření úzce souvisí, není třeba hned dát výpověď a pálit mosty. Stačí zpomalit, striktně oddělit svůj pracovní život od toho osobního a nastavit si pevné hranice. Prvním krokem je tedy striktní odmítání úkolů, které jsou nad rámec vaší kapacity, pracovní doby či náplně. Říkejte “ne” bez pocitu viny a neberte si práci domů.

Další krok spočívá v uklidnění nervové soustavy. Neustálá produktivita vás k syndromu vyhoření přivedla, proto se naučte čas od času nedělat nic a relaxovat. Jděte do přírody, zacvičte si bez měření výkonu nebo zajděte s přáteli na kávu bez rozhovorů o práci. 

Pokud vám v práci chybí nějaké hmatatelné výsledky, snažte se o ně v osobním životě. Manuální práce se totiž dá vykompenzovat i doma, například vařením, úklidem, péčí o zahradu nebo kutilstvím. V neposlední řadě je na místě i přehodnocení priorit. To, že pro vás byla dříve práce na prvním místě a největší životní sen, neznamená, že to tak bude pořád. Chcete-li dělat něco jiného, nemusí jít o selhání ani rozmar, jen o změnu životních cílů, zájmů a priorit. 

Dostali jste se také do zajímavé situace, která stojí o informování široké veřejnosti? Dejte nám vědět na ctenari@energozrouti.cz.