„Můj otec říkal, dokud žiješ, nic dětem nerozdávej.“ Starší generace si chce peníze užít pro sebe a na své děti už tolik nemyslí

Podle mnohých už část starší generace nechce celý život šetřit pro děti a vydělané peníze si chce raději užít sama. Jedni s tímto přístupem souhlasí, druzí jsou přesvědčeni, že by rodiče měli myslet i na své potomky.

I pod jedním z našich článků se na toto téma rozvířila diskuze. Jeden z uživatelů uvedl: „Můj otec říkal, dokud žiješ, nerozdávej. Není málo rodičů, kteří za života darovali barák a když dobře, skončili v důchoďáku. Nejde jen o děti, ty jste mohli vychovat dobře, ale jejich partneři k vám už tu úctu cítit nemusí. A není vaší povinností škudlit, aby děti dědily víc.“ Zatímco někteří s ním souhlasí, jiní zaujímají opačný názor.

Převod majetku za života může přinést problémy

Někteří lidé jsou toho názoru, že raději chtějí veškeré majetkové poměry vyřešit ještě před svou smrtí a do dědictví tak zahrnout zejména finance. Typickým příkladem je situace, kdy rodiče ve stáří převedou dům nebo byt na své děti a sami si ponechají úspory či jiný majetek. Výhodu často spatřují zejména v tom, že o rozdělení majetku mohou rozhodnout sami a nemusí spoléhat na to, jak později dopadne dědické řízení.

Na druhou stranu ale mnozí argumentují tím, že zajištění bydlení není povinností rodičů. Jeden z uživatelů v diskuzi například zmínil: „Jako rodič mám povinnost (OK, tak úplně ne povinnost, ale cítím to tak) postavit děti do života. Umožnit jim kvalitní vzdělání (maximální možné, na jaké mají a jaké chtějí) a zajistit jim hezké dětství a dospívání. Prostě jim dát základ do života. Ale tam jaksi zajištění bydlení a dědictví nespadá.“

I další uživatel sdílí podobný názor: „Osobně mám tohle se syny vyřešené: dostali všechno, co pro svou existenci potřebovali. To byla moje povinnost. Spoléhají sami na sebe a, to musím pochválit, daří se jim.“

Pokud se rozhodnete majetek darovat, vlastníkem je okamžitě dítě

V případě, že se rodič rozhodne svůj majetek dětem darovat, musí si být vědom toho, že po dokončení převodu a zápisu do katastru se jeho vlastníkem stává dítě. Rodič tak ztrácí možnost s nemovitostí samostatně nakládat a samotný fakt, že v ní celý život bydlel, mu nezaručuje právo v ní zůstat.

Právníci se proto shodují v doporučení v takovém případě trvat na sepsání a zapsání věcného břemene dožití do katastru nemovitostí. Právě díky věcnému břemenu mají rodiče právo nemovitost užívat i poté, co už nejsou jejím vlastníkem. Zároveň je vhodné si tento krok dobře promyslet, jelikož už nejde vzít zpět. Spoléhat na aktuálně dobré vztahy v rodině se nemusí vyplatit. Pokud se totiž vztahy do budoucna změní, rozhodně nebude rozhodující to, co si jednotlivé strany slíbily, ale to, co je skutečně zapsáno v katastru nemovitostí. 

Ostatně v diskuzi se objevil i vyloženě negativní názor: „Znám ze svého okolí několik příkladů, kdy rodič přepsal za svého života dětem byt a od toho dne se pro své milované děti stal nepotřebný a nežádoucí a už jenom čekaly, až natáhne brka. Doporučuji za života dětem majetek nepřepisovat.“

Při darování nemovitosti je vhodné pamatovat na sepsání věcného břemene , ...

Děti jsou nepominutelnými dědici

Zatímco někteří lidé během svého života odkládají finance hlavně pro své děti nebo vnoučata, jiní jsou toho názoru, že si chtějí svůj život užít, cestovat a nestresovat se tím, co po nich zbyde. 

Ostatně i mnozí potomci chtějí, aby jejich rodiče svůj život skutečně žili a s penězi si nakládali tak, jak chtějí. „Doufám, že jejich život bude dostatečně dlouhý na to, aby jednou notář uzavřel pozůstalost nulou,“ zmínil jeden z diskutujících.

Pravdou zůstává, že děti jsou ze zákona považovány za nepominutelné dědice. Neznamená to však, že by měly již za života rodičů nárok na jejich majetek nebo že by rodiče museli určitou část majetku dětem zachovat. Každý může se svým majetkem během života nakládat podle svého, například jej prodat, utratit nebo darovat. Právo potomků na takzvaný povinný podíl se řeší až v rámci pozůstalosti.