Dítě přišlo domů s falešnými Pokémon kartičkami, které vyměnilo se spolužáky. Jeho sbírka přitom stála několik tisíc

Pokémon oficiálně slaví 30 let existence a spolu s tím se díky sociálním sítím rozjela úplně nová vlna popularity sběratelských kartiček. S rostoucím zájmem ale roste i množství falzifikátů, které se šíří nejen mezi dětmi. Ty často nemají v úmyslu nikoho podvést, jen jim rodiče zkrátka koupili levnější sadu od neoficiálního distributora a teď falzifikáty úspěšně vyměňují se spolužáky. Jenže jak reagovat, když děti takto vymění skutečně raritní kousky za pár bezcenných padělků? 

Kolik stojí originál a jak vypadají falešné karty? 

Pokémon karty jsou sběratelským předmětem, který může dosahovat pro mnohé až neuvěřitelné hodnoty. Ceny originálních karet přitom mají velmi jasnou strukturu – základní balíček o deseti náhodně namíchaných kartách má prodejní cenu od 99 do 159 korun. Komplexnější balení, která obsahují navíc třeba házecí minci, promo kartu nebo tzv. boostery, se cenově pohybují od 150 do 500 korun. A vzácné sběratelské karty mohou stát tisíce až desetitisíce korun. Hodí se dodat, že nejdražší prodaná kartička (Pikachu Illustrator) se vydražila za 120 milionů korun. 

Ceny padělků jsou přitom dramaticky nižší – klasické karty se mnohdy dají sehnat v balíčcích po třiceti, padesáti nebo stech kusech, kdy jedna vychází na nižší jednotky korun. „Často to na mě lidé zkoušeli, ale už vím, jak tohle poznat. Rodičům doporučuji, aby dražší nákupy dětí zkontrolovali a neobjednávali podezřele levné balíčky od anonymních prodejců,“ radí rodičům sběratel ze Svitavska vystupující pod přezdívkou Majkk, který má sbírku pěti tisíc karet. 

Obecně se dá říct, že falešnou kartu poznáte podle několika typických znaků: křivých nebo asymetrických okrajů, bledých, vybledlých nebo flekatých barev, rozmazaného nebo neostrého textu či dokonce nesprávných rozměrů karty. A v nej­horších případech je dokonce špatná celá zadní strana, kde například chybí klasický vzor tzv. Pokéballu. 

Co dělat, když dítě přinese falzifikáty? 

Právní situace kolem výměny věcí mezi dětmi je překvapivě jednoduchá. Podle občanského zákoníku má rodič malého dítěte právo namítnout tzv. relativní neplatnost směny. A vůbec nezáleží na tom, jestli druhé dítě jednalo úmyslně, nebo v dobré víře. Advokát Roman Moussawi vysvětlil situaci pro Blesk.cz na typickém příkladě: 

„Když dítě vymění drahý mobil za morče, nebude se jednat o krádež, ani o jiný trestný čin a dokonce ani o přestupek. Stačí, aby rodiče namítli tzv. relativní neplatnost směny, vrátili morče a požádali o vrácení mobilu. V praxi bude většinou stačit zavolat rodičům malého obchodníka, který za mobil zaplatil morčetem, a vše se rychle vyřeší."

Prakticky to znamená, že pokud vaše dítě vyměnilo drahé originály za bezcenné falzifikáty, můžete se s druhými rodiči domluvit na vrácení do původního stavu. Obvykle domluva probíhá bez problémů a trestněprávní rovina se otevírá pouze ve výjimečných případech – například pokud by šlo o organizovaný podvod, kdy by druhé dítě záměrně nakoupilo velké množství padělků s cílem je vyměnit za originály. Škoda by ale musela přesáhnout 10 000 korun. V praxi se proto naprostá většina konfliktů kvůli Pokémon kartám vyřeší přímou komunikací mezi rodiči. 

Proč děti rády vyměňují? 

Není žádným tajemstvím, že děti mají nejrůznější formy výměny v oblibě. Jejich motivace se však liší podle věku a osobnostní zralosti. Nejmenší děti (zpravidla do 6 let věku) obvykle nechápou principy vlastnictví a hodnoty věcí, takže při výměně karet reagují čistě impulzivně a podle toho, co se jim zrovna líbí. Děti ve věku od 7 do 9 let se pak obvykle řídí srovnáním s vrstevníky, touží zapadnout do skupiny a za kartu, kterou má jejich oblíbený kamarád, by byly ochotné dát cokoliv. Na reálné hodnotě jim obvykle tolik nezáleží. 

Teprve ve věku mezi 10 a 12 lety děti chápou srovnání jednotlivých karet, ale zároveň v tomto věku rády testují hranice a to, co všechno jim vlastně projde. Obvykle nemají zlý úmysl, spíše zkouší, jak funguje svět dospělých obchodů a co všechno si mohou dovolit. 

Výměna karet o přestávkách je pro děti skvělou zábavou, ale i první lekcí finanční gramotnosti a vyjednávání. , ...

Jak celou situaci vyřešit? 

Pokud dítě domu přinese falešné karty, vůbec to nejhorší, co může rodič v takové situaci udělat, je křičet a dítě trestat. Odborníci se shodují, že nejlepší je vyslechnout si celý příběh dítěte a následně mu vysvětlit, jaký je vlastně mezi originálem a padělkem rozdíl. Zároveň je podobná výměna perfektní příležitostí pro první lekci finanční gramotnosti, protože na takovém příkladu dítě dobře pochopí, jaká je hodnota věcí. O možných řešeních se pak můžete poradit přímo s ním, což mu dá pocit zodpovědnosti a samostatnosti. 

Obvykle není nutné do situace zapojovat školu, leda by se jednalo o opakovaný problém, při kterém by rodiče druhého dítěte odmítali spolupracovat. V ostatních případech je to však velmi cenná lekce, kterou se děti mohou z podobných situací naučit. Vysvětlete jim, jak si mohou zkontrolovat originál před výměnou, že není dobré přijímat výměny pod tlakem a že není od věci se zeptat někoho dospělého, pokud si sami nejsou tak úplně jisti. A v případě, že doma máte také nějaké opravdu cenné kousky, je dobré dětem vysvětlit, proč by zrovna ty do školy brát neměly. Při správném řešení problému se však mohou děti naučit z takového obchodu mnohem cennější lekci, než jakou hodnotu má pár vyměněných kartiček.