Myslel jsem si, že největším problémem stáří rodičů budou peníze. Nakonec mě zlomilo něco úplně jiného

Peníze nejsou to, co rodiny nejvíc trápí

Podle odhadů Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) pro projekt Neviditelní přijde pečující Čech ročně zhruba o 278 000 Kč, a to kvůli zkráceným úvazkům nebo dřívějšímu odchodu z práce. Často jsou ale důležitější jiná čísla. Podle výzkumu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) věnuje pečující péči o blízkého 29 hodin týdně. Pečující lidé pak nejčastěji popisují jako vyčerpávající právě ztrátu času.

Není to jen výpomoc

29 hodin týdně je celorepublikový průměr napříč všemi pečujícími v Česku. U lidí, kteří se starají o blízké s vyšší mírou závislosti na péči, bývá zátěž často ještě vyšší. Podle šetření organizace PAQ Research ve 63 % případů rodiny nemohou využít terénní služby, protože v jejich okolí chybí kapacita.

Mezinárodní srovnání OECD ukazuje, že Česko není jedinou zemí, která se s tímto problémem potýká. Zatímco v severní Evropě a ve Švýcarsku většina pečujících věnuje péči méně než 10 hodin týdně, v Polsku a v jižní Evropě věnuje péči 20 hodin týdně více než 30 % pečujících, tedy zhruba stejně jako u nás.

Za těmi hodinami stojí věci, které rodič dřív zvládal sám a které nikdo nepovažuje za skutečnou péči. Rozdělit se dají na tři části, které dohromady zaberou víc času, než by člověk čekal. Tou první je technika. Pokud má rodič například kvůli dřívějšímu podnikání datovou schránku, může potřebovat pomoc s přihlášením a kontrolou doručených zpráv od pojišťoven a úřadů. Podobně je to s internetovým bankovnictvím. Tyto úkony se pravidelně opakují a většinu z nich lze vyřídit online, a právě to dělá seniorům problém.

Další zátěží je fyzická práce kolem domu. Je potřeba posekat trávu, než přeroste, vyčistit okap, zkontrolovat před zimou kotel. Není to nic složitého, ale rodič o pomoc neřekne, dokud se něco nerozbije nebo dokud se dítě samo nezeptá.

A tou třetí, nejnáročnější, jsou lékaři a pomoc v domácnosti. Dítě vozí rodiče na vyšetření, protože rodič už autem ani autobusem nedojede, cestou zpátky se stihne i nákup, který by jinak nikdo neudělal. Někde tuto roli částečně přebírají ale i dobrovolníci. K tomu se vyřizují papíry po pobytu v nemocnici, objednání ke specialistům, žádost o příspěvek na péči, vyzvednutí léků a někdy i kontrola, jestli si je rodič vůbec vzal. Každá taková pomoc trvá pár minut, ale dohromady vydají na druhou práci, kterou nikdo nezaplatí.

Psychická stránka, které se nedá vyhnout

Kromě běžných úkolů na děti dopadá ještě starost o to, jestli je rodič v pořádku, i když zrovna není po ruce. Podle zkušeností organizace Elpida, která provozuje linku pro seniory, patří mezi nejčastější obavy volajících to, kdy se jejich děti znovu ozvou nebo přijedou. I krát­ké zpoždění nebo vynechaný telefonát tak dokáže vyvolat úzkost na obou stranách. Tahle zátěž navíc s věkem rodičů roste: dnešní senioři se navíc dožívají devadesáti i více let a pečující, kteří jsou už sami v důchodu, se starají o rodiče místo odpočinku.

„Na začátku jsem řešil hlavně peníze. Přemýšlel jsem, kolik bude stát péče, jestli bude potřeba upravit dům nebo zaplatit nějakou službu. Nakonec jsem zjistil, že výdaje byly jen částí celého příběhu. Mnohem těžší bylo skloubit vlastní práci, rodinu a každodenní pomoc rodičům. Každou chvíli bylo potřeba něco zařídit, někam je odvézt nebo jen přijet na návštěvu. Nejvíc mě nevyčerpaly peníze, ale pocit, že jsem neustále ve střehu a že vlastně nikdy nemám úplně volno,“ popisuje svou zkušenost pečující syn seniorky z Plzně.

Podle psycholožky Umay Wolf lidé, kteří byli celý život samostatní, cizí pomoc berou jako selhání. Stydí se za ni a nechtějí na ni být závislí. Jejich domov a dosavadní způsob života jsou navíc úzce spjaté s jejich identitou. Přesun nebo výraznější změnu péče proto mohou vnímat jako ztrátu jistoty.

Česká alzheimerovská společnost tvrdí, že právě to brání včasné diagnóze demence. Rodič ani jeho rodina si nechtějí připustit zhoršující se paměť ani to, že nemocný své potíže často maskuje.

Obrácení rolí

Podle nedávné studie Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR by neměly rodiny čekat na úraz nebo náhlé zhoršení zdravotního stavu. Autoři studie doporučují si s rodiči otevřeně promluvit o tom, jak by si do budoucna představovali pomoc, kdo za ně bude řešit úřady a bankovnictví a co budou dělat, až už péči o rodiče nebudou zvládat. Bez této domluvy se pak řeší otázka, kdo z dětí se o rodiče nakonec postará, a přesně tehdy se často rodiny i hádají.