Ani border kolie, ani labrador. Nejlepší parťáci na celý život jsou tihle klidní dobráci
Psi kráčejí po boku lidí již po tisíce let. Podle odhadu některých odborníků byli domestikováni minimálně 15 000 let před aktuálním miléniem. V průběhu této doby se z nich stali společníci, bez kterých si mnoho lidí nedokáže představit život.
Existuje přitom celá řada psích plemen, z nichž každé se může pyšnit jinou charakteristikou. Podle FCI, která je považována za největší oficiální kynologickou organizaci, se můžete setkat s více než 350 plemeny. Některé jiné organizace pak dokonce uznávají i přes 450 plemen. Zatímco některá z nich jsou známá pro své lovecké schopnosti, jiná proslula svou mimořádnou oddaností. Následující tři rasy bezesporu patří mezi ty nejvěrnější.
Havanský psík
Z menších plemen se mezi nejvěrnější řadí havanský psík. Tito drobní společníci patří do rodiny bišonků a kromě své srsti jsou charakterističtí svou veselou povahou, vysokou aktivitou a přátelským temperamentem.
Havanští psíci jsou nesmírně vázaní na svého majitele, rádi se tulí a obecně vyhledávají pozornost a fyzický kontakt. Pokud hledáte oddaného čtyřnohého parťáka, toto plemeno může být sázkou na jistotu. Na druhou stranu se s tím pojí i vysoká zodpovědnost ze strany vlastníků. Havanské psíky byste nikdy neměli nechávat příliš dlouho o samotě, jinak se budou s vysokou pravděpodobností trápit.
Zrovna tak by mělo být samozřejmostí empatické a přátelské zacházení. Tato rasa je velice citlivá, což mimo jiné znamená, že může špatně snášet přísnou výchovu či negativní atmosféru.
Jinak je výchova těchto psů poměrně nenáročná. Speciální péči vyžaduje pouze jejich srst.
Co se týče pohybových vlastností, havanští psíci zvládnou ujít i delší vzdálenosti a mají rádi sportovní aktivity. Na druhou stranu nevyžadují každodenní dlouhé procházky jako některá jiná plemena.
Menší děti zpravidla nejsou pro pořízení havanského psíka překážkou, tudíž se jedná o rodinné plemeno.
Havanští psíci jsou veselí a společenští.
, ...
Akita inu
Akita inu je často označována za vůbec nejvěrnější plemeno, které kdy kráčelo po této planetě. Může za to mimo jiné dojemný příběh o zástupci této rasy jménem Hačikó, který je známý po celém světě.
Hačikó byl pes japonského profesora, který se jmenoval Hidesaburó Ueno a byl ve svém oboru velmi uznávaný. Dlouhé roky vyučoval na zemědělské fakultě Tokijské univerzity. Vždy, když profesor kráčel na vlak do práce, Hačikó jej věrně doprovázel. Následně se odebral zpět domů a přibližně ve chvíli, kdy se měl jeho páníček vracet, přiběhl na nádraží a oddaně na něj vyčkával. 21. května roku 1925 se však profesor z vysokoškolské přednášky již nevrátil, protože v jejím průběhu náhle podlehl krvácení do mozku. Hačikó nicméně na svého majitele nikdy nezapomněl a každý den běhal na nádraží, kde doufal, že se s ním znovu setká. Pokračoval v tom úctyhodných devět let a devět měsíců, než nakonec sám propadl v nekonečný spánek.
Tento příběh se stal takovým fenoménem, že se Hačikó začal považovat za symbol věrnosti po celém Japonsku. Před nádražím, kde stával, byla dokonce v roce 1934 postavena bronzová socha. Následně začaly přibývat sochy i na dalších místech.
Co se dalších vlastností týče, akita inu je vysoce inteligentní a aktivní.
Pro některé lidi může být nicméně nevýhodou, že se jedná o pohybově poměrně náročnou rasu. Každodenní procházka je víceméně nutností.
Akita inu se stala přímo symbolem věrnosti.
, ...
Bernardýn
Ze zástupců největších psů stojí za zmínku bernardýn. Toho chovali mniši řádu sv. Augustina, kterým přibližně od poloviny 17. století sloužil jako strážce hospicu.
Jedná se o mimořádně přátelské, oddané a laskavé plemeno, což dokazuje další příběh. V období napoleonských válek existoval bernardýn Barry, který podle výpovědí svědků údajně zachránil 40 lidí a zahynul, když se pokoušel podat „pomocnou tlapu“ 41. člověku. Na Barryho tělo se můžete podívat v Národním historickém muzeu, která se nachází v hlavním městě Švýcarska – tedy Bernu.
Kromě toho jsou bernardýni známí tím, že zachraňovali pocestné, kteří se ztratili v horách.
Ačkoliv bernardýni zpravidla nejsou agresivní, nehodí se do rodin s malými dětmi a neměli by je chovat lidé, kteří nemají se psy příliš mnoho zkušeností. Navíc je třeba počítat s tím, že spořádají skutečně velké množství potravy.
