Poplatky za televizi ani rádio už nemusíte platit. Našli jsme málo známé pravidlo, o kterém většina Čechů netuší

I když se nejednalo o nikterak signifikantní navýšení, nemalé množství odborníků i lidí z řad běžné veřejnosti začalo klást otázky, zda by vůbec mělo být placení zmíněných poplatků ze zákona povinné. Část takových jedinců se pak zároveň rozhodla hledat různé výjimky, díky kterým by bylo možné se placení koncesionářským poplatkům zcela vyhnout. Tyto výjimky je v legislativě České republiky skutečně možné objevit, ovšem vztahují se pouze na určité případy. O které případy se jedná?

Koncesionářské poplatky jsou zakotveny v legislativě České republiky

Detaily o koncesionářských poplatcích je možné nalézt v zákoně č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. V tomto zákoně je stanoven legislativní rámec poplatníka, předmět poplatků, základ a výše poplatků, způsob placení poplatků a v neposlední řadě je zde zmínka o tom, na koho se vztahuje osvobození od rozhlasového a televizního poplatku.

Od 1. května vešla v platnost novela tohoto zákona, ve které se mimo jiné zmiňuje navýšení měsíční sazby ze 135 na 150 korun za TV a ze 45 na 55 korun za rozhlasové vysílání. Tato novela potom rovněž zahrnuje informace o tom, na koho se vztahuje osvobození od rozhlasového a televizního poplatku. 

Našli jsme nesmrtelné auto, které přežije vás i vaše děti. Třikrát se rozvedete, než poprvé pojedete do servisu

Když se řekne slovo spolehlivost, mnohým příznivcům motorismu by se s nemalou pravděpodobností vybavila Toyota Hilux. Toto vozidlo je přímo proslulé...

Kdo podle těchto legislativních opatření za koncesionářské poplatky platit nemusí?

V roce 2025 došlo ke zvýšení koncesionářských poplatků. , ...

Stačí napsat čestné prohlášení a rozhlasové i televizní poplatky nebudete muset platit

Asi nejčastěji zmiňovanou výjimkou je ta, jež se týká domácností, které nevlastní žádný přijímač. V zákoně je zmíněno, že rozhlasové ani televizní poplatky nemusí platit domácnosti, v nichž se nenachází ani jeden přijímač. 

Domácnosti, které přijímač nevlastní, mohou sepsat čestné prohlášení a poslat jej na následující emaily:

1. poplatky@ceska­televize.cz
2. poplatky@rozhlas.cz

Toto všechno má ovšem jeden háček, neboť ani někteří právníci a jiní odborníci se doposud neshodnou na tom, co se považuje za přijímač. Zákon definuje přijímač jako: „Zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního či rozhlasového vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos televizního či rozhlasového vysílání, družic nebo kabelových systémů“.

Někteří příslušníci odborné veřejnosti tvrdí, že se podle nejnovějších změn placení vztahuje i na všechny osoby, které vlastní mobilní telefon či počítač. Jiní ovšem namýtají, že počítače bez tuneru, monitory bez TV karty nebo mobilní telefony, které nemají speciální přijímací modul (např. DVB dongle či USB tuner) by se za přijímače neměly považovat.

Všichni se každopádně shodnou na tom, že koncesionářské poplatky musí platit všichni majitelé televizních přijímačů (zařízení s digitálním tunerem) a rozhlasových přijímačů (zařízení, které je schopné přijímat FM, DAB, AM nebo internetové vysílání, ovšem to jen za předpokladu, pokud je k tomu určeno – např. radiobudík či autorádio). To ovšem znamená, že koncesionářské poplatky jsou ze zákona povinni zaplatit i všichni lidé, kteří mají doma televizi, ale používají ji výhradně jen ke sledování filmů či seriálů na streamovacích platformách.

Majitelé přijímačů rádiového signálu se poplatkům nevyhnou. , ...

Existují i další výjimky

Domácnosti bez přijímače každopádně nejsou jedinou výjimkou. Koncesionářským poplatkům se rovněž vyhnou:

1. Jednotlivci či domácnosti s příjmem, který je nižší než 2,15 násobek životní minimum. V potaz se bere vždy celé uplynulé čtvrletí. 
2. Nevidomí a neslyšící.
3. Cizinci bez trvalého či dlouhodobého pobytu.
4. Domácnosti, které splňují zákonné podmínky pro výjimku – např. přechodný pobyt bez vybavení či minimální životní úroveň.
5. Některé instituce a organizační subjekty. Např. školy, provozovatelé vysílání či spolky osob se zdravotním postižením a zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením. 
6. Firmy s méně než 25 zaměstnanci.