Koncesionářské poplatky se na začátku tohoto roku staly předmětem poměrně vášnivé diskuze. Není vůbec divu, neboť došlo k jejich navýšení.
I když se nejednalo o nikterak signifikantní navýšení, nemalé množství odborníků i lidí z řad běžné veřejnosti začalo klást otázky, zda by vůbec mělo být placení zmíněných poplatků ze zákona povinné. Část takových jedinců se pak zároveň rozhodla hledat různé výjimky, díky kterým by bylo možné se placení koncesionářským poplatkům zcela vyhnout. Tyto výjimky je v legislativě České republiky skutečně možné objevit, ovšem vztahují se pouze na určité případy. O které případy se jedná?
Detaily o koncesionářských poplatcích je možné nalézt v zákoně č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. V tomto zákoně je stanoven legislativní rámec poplatníka, předmět poplatků, základ a výše poplatků, způsob placení poplatků a v neposlední řadě je zde zmínka o tom, na koho se vztahuje osvobození od rozhlasového a televizního poplatku.
Od 1. května vešla v platnost novela tohoto zákona, ve které se mimo jiné zmiňuje navýšení měsíční sazby ze 135 na 150 korun za TV a ze 45 na 55 korun za rozhlasové vysílání. Tato novela potom rovněž zahrnuje informace o tom, na koho se vztahuje osvobození od rozhlasového a televizního poplatku.
Kdo podle těchto legislativních opatření za koncesionářské poplatky platit nemusí?
Asi nejčastěji zmiňovanou výjimkou je ta, jež se týká domácností, které nevlastní žádný přijímač. V zákoně je zmíněno, že rozhlasové ani televizní poplatky nemusí platit domácnosti, v nichž se nenachází ani jeden přijímač.
Domácnosti, které přijímač nevlastní, mohou sepsat čestné prohlášení a poslat jej na následující emaily:
Toto všechno má ovšem jeden háček, neboť ani někteří právníci a jiní odborníci se doposud neshodnou na tom, co se považuje za přijímač. Zákon definuje přijímač jako: „Zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního či rozhlasového vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos televizního či rozhlasového vysílání, družic nebo kabelových systémů“.
Někteří příslušníci odborné veřejnosti tvrdí, že se podle nejnovějších změn placení vztahuje i na všechny osoby, které vlastní mobilní telefon či počítač. Jiní ovšem namítají, že počítače bez tuneru, monitory bez TV karty nebo mobilní telefony, které nemají speciální přijímací modul (např. DVB dongle či USB tuner) by se za přijímače neměly považovat.
Všichni se každopádně shodnou na tom, že koncesionářské poplatky musí platit všichni majitelé televizních přijímačů (zařízení s digitálním tunerem) a rozhlasových přijímačů (zařízení, které je schopné přijímat FM, DAB, AM nebo internetové vysílání, ovšem to jen za předpokladu, pokud je k tomu určeno – např. radiobudík či autorádio). To ovšem znamená, že koncesionářské poplatky jsou ze zákona povinni zaplatit i všichni lidé, kteří mají doma televizi, ale používají ji výhradně jen ke sledování filmů či seriálů na streamovacích platformách.
Domácnosti bez přijímače každopádně nejsou jedinou výjimkou. Koncesionářským poplatkům se rovněž vyhnou: