Senioři by měli rozdělit majetek ještě za života. Po smrti tím zachrání peníze i hádky mezi příbuznými

Přitom stačí relativně málo. Místo neustálého ignorování faktu, že smrt provází spousta vyřizování, stačí založit “šanon poslední záchrany”. Zde budou velmi dobře utříděné všechny dokumenty, informace a pokyny pro případ, že by jeho majitel zemřel. Díky tomu se budou moci pozůstalí soustředit na přípravy pohřbu a truchlení místo chaosu, nejistoty a hádek v rodině. 

Senioři by si měli utřídit všechny důležité dokumenty do jednoho šanonu , ...

Konec detektivní práce pro pozůstalé

Když někdo zemře, práce notáře je projít různé registry, banky, pojišťovny nebo třeba katastrální úřad. Díky tomu utřídí nejen hmotné majetky, ale také uložené finance nebo případné dluhy. Tento proces však není ani rychlý, ani neomylný. Notáři bohužel nemohou vědět, kde měl nebožtík uschované úspory v hotovosti.

V šanonu by tak měl být jasný přehled všech finančních produktů. Základem je seznam bank a čísel účtů, které člověk vlastní. To platí také pro stavební nebo penzijní připojištění. Dále bychom sem měli uložit smlouvy o energiích, SIPO a paušálech. Pozůstalí by měli vědět, jaké pravidelné platby zesnulý využíval a které smlouvy bude potřeba řešit. Během dědického řízení se tyto smlouvy bohužel samy nepozastaví a jejich neplacení nebo nezrušení by znamenalo vznik dluhu.

Případné dělení majetku by měl stvrdit notář při sepsání závěti , ...

Když ústní slib u soudu neplatí

„Auto dostane Tomáš, chatu si nechá Jana.“ Věta, kterou rodiče často pronášejí u nedělního oběda v dobré víře, že věci jasně rozdělili. Jenže ústní dohoda nemá v dědickém řízení žádnou váhu a tato slova obvykle po smrti rodiče znamenají jen hádky mezi sourozenci. Pokud má rodič jasný plán, co které dítě přesně dostane, musí to také právně ošetřit.

Obvykle jde třeba o situaci, kdy jeden z potomků má dostat byt, zatímco ten druhý chatu. Jedna z nemovitostí ale může být mnohem cennější a místo poklidného rozdělení dle ústní dohody se pak nemovitosti musí zdlouhavě prodávat a peníze se dělí napůl. Tento problém řeší závěť.

Nejbezpečnější je sepsat závěť u notáře, který ji zaeviduje do Centrální evidence právních jednání pro případ smrti. Nemůže se tak stát, že by některý z pozůstalých našel závěť jako první a snažil se ji ukrýt před ostatními. I samotná závěť se pak řídí určitými pravidly. Senior například nemůže bezdůvodně opomenout své potomky. Pokud by tak chtěl učinit, musí jít cestou oficiálního vydědění. 

Pasti při přepisu majetku za života

Mnoho seniorů chce mít vše “za sebou” už za života. Začnou tak rozdělovat majetek a rozhodnou se, že byt dají například své vnučce, která je zde nechá dožít. Notáři však před podobnými kroky důsledně varují. Vnučka či jiný příbuzný, na kterého senior ještě za života převede byt, se může dostat například do exekuce nebo se bytu zkrátka zbaví a babičku se snaží umístit do domova pro seniory.

Pokud už však k darování dojde, měly by k tomu být v šanonu všechny potřebné dokumenty. Věcné břemeno doživotního bezplatného užívání musí být zaneseno také v katastru nemovitostí, přičemž kopii je vhodné založit mezi další důležité dokumenty. Stejně tak by senioři neměli zapomínat na zákaz zcizení nebo zatížení. I ten se zapisuje do katastru a vnučce znemožní nemovitost bez písemného souhlasu babičky prodat nebo zatížit hypotékou.