Psychicky vyčerpaný nebo vyhořelý zaměstnanec má nárok na placené volno. Rozhodnout může praktický lékař
Stav „vyhoření“ se už dávno netýká jen vrcholových manažerů nebo profesí pracujících s lidmi. Na hranu svých sil se dostává každým rokem také čím dál víc běžných zaměstnanců. Rychlé pracovní tempo, tlak na výkon nebo i finanční nejistota si mohou vybírat svou daň třeba ve formě úzkostí či depresí, které někdy vedou až k syndromu vyhoření. Na placené volno přitom může vzniknout nárok i v případě psychického vyčerpání.
Sledovat v Google Zprávách
A počty vystavených neschopenek kvůli problémům s psychikou neustále rostou. V Česku je čerpá každý rok desetitisíce lidí. Častěji si je přitom nechávají vystavovat ženy. Podle České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) šlo ještě v roce 2020 o zhruba 49 tisíc lidí za rok. V roce 2024 to bylo však už víc než 57 tisíc lidí a v loňském roce číslo opět stouplo – rovnou na 62 tisíc. Za nárůstem však může stát i lepší informovanost ruku v ruce s přesnější diagnostikou.
Neschopenku může vystavit i praktik
Lidé se často domnívají, že neschopenku z důvodů pracovního vyčerpání může zařídit pouze specialista. Není to ale jediná cesta. Pokud vás trápí psychické obtíže, nejjednodušší možností je vydat se ke svému obvodnímu lékaři. Když vyhodnotí, že váš psychický stav znemožňuje výkon práce, neschopenku vám vystaví přímo on. Posouzení stavu je však individuální a záleží také na typu pracovní pozice.
Neschopenku může vystavit nejen psychiatr, ale i praktický lékař.
, ...
V případě, že se pracovní neschopnost protáhne nebo je potřeba nasadit medikaci, péči zpravidla přebírá psychiatr. Jestliže už svého psychiatra máte, například kvůli dřívějším problémům, mohou vaše kroky vést rovnou do jeho ordinace.
„Potřebuji neschopenku z důvodu vyhoření“
Známým důvodem, proč si lidé potřebují dát od práce delší pauzu je úplné vyčerpání a přetížení. Jedná se o chronický stresový stav nazývaný jako „vyhoření“. Jeho projevy jsou jak emocionální, tak fyzické. Typické jsou pro něj pocity méněcennosti, cynismus a odloučení od okolí.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je syndrom vyhoření veden v mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-11) od roku 2019 veden jako oficiální profesní jev. Poprvé ho však v medicíně popsal už v roce 1974 německý psycholog Herbert Freudenberger, který pro něj použil termín „burn-out“, poté, co sám dospěl k totálnímu pracovnímu vyčerpání.
Samotný pocit, že jste se dostali do stavu vyhoření však jako důvod pro vystavení pracovní neschopnosti nestačí. Podle odborníků jím totiž trpí doopravdy zhruba jen 5 % lidí, kteří si ho sami diagnostikují. Často bývá zaměňován za jiné diagnózy nebo prostou ztrátu chuti do práce. Získat proto od lékaře neschopenku na tuto diagnózu nemusí být zrovna jednoduché a v praxi u podobných případů lékaři uvádějí častěji jako důvod stav vyčerpání. Pokud je potřeba psychoterapie, můžete na ni získat příspěvek od pojišťovny až ve výši 6 tisíc korun.
Diagnóza je citlivým údajem
Délka neschopenky se vždy odvíjí od aktuálního stavu konkrétního pacienta. V případě problémů s psychickým zdravím však mívá většinou dlouhodobý charakter. Podle ČSSZ statistik jde v průměru o téměř 3 měsíce.
Mnoho lidí se v případě psychických obtíží bojí nechat si volno od lékaře potvrdit. Co by na to řekl zaměstnavatel? Ten se ale v případě eNeschopenky přesný důvod vaší absence na pracovišti nemusí vůbec dozvědět. Jedná se totiž o citlivý údaj, který lékař zadává do elektronického státního systému a odesílá jej pouze na příslušný úřad. Zaměstnavateli se tedy diagnóza vůbec nesděluje.
Zaměstnavatel se přesnou diagnózu od lékaře nedozví, pokud mu ji nesdělíte sami.
, ...
Jak poznat, že nejde o běžnou únavu?
Na každého je toho někdy v práci příliš. Pokud ale pociťujete kombinaci několika faktorů, je důležité začít jednat. Neprojeví se obvykle ze dne na den, ale přicházejí plíživě. Zpozorněte, když se u vás objeví pokles energie a chronická únava, nespavost nebo potíže s udržením pozornosti a pamětí.
Syndrom vyhoření charakterizuje pak také řada fyzických zdravotních problémů, jako je bolest na hrudi, dušnost či závratě a potíže se zažíváním. Přidat se mohou i bolesti hlavy, nebo dokonce mdloby, ztráta chuti k jídlu a větší náchylnost k nemocem kvůli oslabenému imunitnímu systému.
Může také docházet ke střídání úzkostných stavů. Typická je počáteční skleslost, otupělost nebo obavy, později se přidávají deprese s pocity viny nebo bezcennosti. Silným ukazatelem problému je pak beznaděj a apatie. Vyskytovat se však může také podráždění nebo zlost, kterou mohou provázet dokonce myšlenky na násilné činy vůči rodině či kolegům. U posledních zmíněných příznaků je třeba bezodkladně vyhledat lékařskou pomoc.
