Děti se na třídních schůzkách stydí za své rodiče. Stačí, aby začali mluvit, a nejraději by se hanbou propadly

Helikoptérové rodičovství

Většina lidí si pod tímto výrazem vybaví maminku, která objíždí kroužky, hlídá domácí úkoly a nedovolí dítěti udělat ani krok bez dozoru. Tento pojem se objevil už v roce 1969 v knize psychologa Haima Ginotta „Between Parent and Teenager“. Ginott v ní cituje teenagera, který si stěžuje na matku, že kolem něj lítá jak helikoptéra. Jenže helikoptérové rodičovství se neomezuje jen na cesty na trénink nebo kontrolu domácích úkolů. 

„Nejčastěji si toho všimneme na drobnostech, které by dítě už dávno mělo zvládat samo,“ shodují se psychologové i pedagogové, kteří se s podobnými případy setkávají v poradnách i ve školách. Podobné chování se často objevuje také u lékaře: u dospívajících pacientů lékaři žádají, aby část konzultace mohli probrat s dítětem bez rodiče v místnosti, což se rodičům nelíbí. Dalším příkladem jsou například rodiče, kteří dětem na druhém stupni nadepisují sešity i učebnice s tím, aby to „měly napsané čitelně“, nebo kteří dítěti každý den kontrolují batoh a rovnají penál.

Potřeba mít vše pod kontrolou se ukazuje i ve chvíli, kdy dítě na pár dní odjede samo. Vedoucí táborů pro Aktuálně.cz popisují, že mobilní telefony vedou rodiče k tomu, že dětem neustále posílají zprávy. „Když jsem byl na táboře, mamka volala mně i vedoucímu několikrát denně, prý jestli jsem v pořádku,“ po­pisuje přehnaně ochranářského rodiče dvanáctiletý chlapec.

Schůzka, která má patřit dítěti

Rodič, který nedovolí dítěti samostatně zvládnout ani drobnou situaci, se takto chová i v momentech, kdy je dítě přítomné, a o to více to bije do očí například na třídních schůzkách. Řada základních škol už opouští tradiční model, ve kterém rodiče sedí v lavicích a učitel jim čte hodnocení dětí nahlas přede všemi. Místo toho ale zavádí tzv. tripartity, tedy schůzky ve trojici: rodič, dítě a učitel. Dítě má samo popsat, jak se mu ve škole daří, co ho baví a s čím bojuje, zatímco rodič a učitel mu naslouchají a doplňují ho. Podle metodiků má na této schůzce mluvit nejdéle právě dítě. Ale někteří rodiče do rozhovoru skáčou dříve, než dítě otevře pusu.

Než rodič otevře pusu, měl by počkat, jestli to nezvládne dítě samo , ...

„Paní učitelka se mě zeptala, jak mi jde čeština, a než jsem stihla odpovědět, máma už říkala, jak mi to jde doma skvěle, ale že se stydím mluvit nahlas,“ popisuje typickou situaci jedenáctiletá žákyně. Podobné historky slýchají učitelé opakovaně.

Co se odehrává v dítěti

Psycholožka Barbora Downes v rozhovoru pro Rádio Junior popisuje, že dětem toto chování vadí právě na veřejnosti. Cítí se shazované, když rodiče upozorňují na jejich slabiny nebo před ostatními vzpomínají na jejich trapné historky. Tenhle pocit v dítěti nevědomky vyvolá právě rodič, který na třídní schůzce mluví za ně.

Rodiče tak často jednají ze strachu, že dítě řekne něco špatně nebo že vyjde najevo problém, který rodič nechce řešit před ostatními. Pokud dítě například nevykazuje dostatečné nasazení, rodič má tendenci tomuto hodnocení nevěřit a raději obviní učitele ze špatného přístupu, než aby si připustil, že je problém jinde.

Potvrzuje to i školní psycholožka Jana Klucká: podle ní rodiče často nevědomky „převálcují“ mladší nebo méně zkušeného učitele svou autoritou a schůzky končí konfliktem. Podobně vyhrocené situace bývají na schůzkách i kvůli omluvenkám. A stejná nedůvěra pak rodiče vede k tomu, že dítěti raději srovnají penál, než aby to nechali na něm a riskovali, že zapomene.

Co na to psychologové

Podle odborníků si dítě, za které rodiče jednají příliš často, hůře buduje samostatnost a sebedůvěru, a to i v dospělosti. Rodiče by tak podle odborníků měli na schůzkách vydržet chvilku nepříjemného ticha a dát dítěti prostor, aby si samo řeklo o případnou pomoc.

Když se učitel zeptá a dítě chvíli váhá, je důležité dát mu prostor k odpovědi, i když trvá dlouho. Když dítě odpoví neúplně, není třeba ho hned doplňovat, ale počkat, až samo domluví. A pokud rodič s hodnocením nesouhlasí, může počkat, až u toho dítě nebude, aby nemuselo poslouchat, jak si o něm dva dospělí povídají, jako kdyby tam ani nebylo.