„Dítě bez iPhonu je dnes ve třídě za exota.“ Rodiče utrácejí desítky tisíc, aby jejich dítě zapadlo do kolektivu

„Dcera za námi přišla, že se jí ve třídě smáli, že nemá iPhone. Podle ní je dnes dítě bez iPhonu ve třídě za exota,“ popisuje jeden z rodičů. Nemusí přitom jít jen o telefon. Děti se stejně srovnávají podle bot, bund nebo batohů.

První telefon už před nástupem do školy

Věk, kdy děti dostanou první telefon, se posouvá stále níž. Mezi dnešními patnáctiletými jej ještě před nástupem do základní školy získalo 15 %. Z dnešních devítiletých to bylo už 33 %. Vyplývá to z Minisčítání Českého statistického ú­řadu.

Co přesně děti srovnávají, se ale s věkem mění. Podle modelu americké výzkumnice Deborah Roedder Johnové vnímají děti do zhruba sedmi let hlavně to, co vidí, a teprve po jedenáctém roce dokážou o věcech a reklamě kriticky přemýšlet. Prvňák tedy porovnává hlavně barvu, velikost nebo obrázek na tričku či na krytu telefonu, zatímco starší školák už chápe, co taková věc vypovídá o jejím majiteli. Touha po materiálních věcech se tak nejsilněji projevuje na začátku druhého stupně.

Proč zrovna na druhém stupni

Ve studii z roku 2007 Johnová zjistila, že materialismus roste od středního dětství (8 a 9 let) do rané adolescence, tedy do 12 až 13 let. Ke konci střední školy pak touha zase klesá. Podle ní je klíčem sebevědomí. Děti s nižším sebevědomím si věcí cenily výrazně víc a jejich touha souvisela s propadem sebevědomí, ke kterému dochází kolem tohoto věku. Když ale výzkumnice dětem sebevědomí posílila pochvalami od vrstevníků, touha po věcech výrazně klesla. Drahá věc tak pro dítě často zastupuje pocit, že mezi ostatní patří. Někteří rodiče proto ve snaze pomoci dítěti zapadnout do kolektivu utrácejí za telefony, značkové oblečení nebo boty i desítky tisíc korun. Děti, které opakovaně zažívají, jak je drahé věci posouvají v kolektivu nahoru, po nich pak přirozeně touží dál a začnou je považovat za zásadní.

„Mami, ale mají ho všichni“

Podle toho, co dítě skutečně trápí, se dá rozlišit, jak na jeho požadavek vlastně reagovat. „Všichni“ totiž často znamená jen několik nejoblíbenějších spolužáků, a proto se vyplatí si zjistit, kdo přesně danou věc má, co by se změnilo, kdyby ji dítě mělo také a jestli se ve škole něco nestalo.

Kdy ustoupit a kdy vydržet u odmítnutí

Rodiče mohou dítěti vyhovět hlavně tehdy, když danou věc opravdu potřebuje: pokud dítě bez telefonu například přichází o domlouvání se spolužáky nebo o informace ze školy. Stačí pak koupit levnější nebo repasovaný přístroj, ne drahý iPhone. U oblečení a bot platí totéž. Obyčejná kvalitní bunda dítě zahřeje stejně jako ta s logem.

Jinak je tomu, když jde přímo o značku. Nákup ale posměch obvykle neukončí, protože děti si postavení ve třídě měří stále novými věcmi. Po značkových teniskách přijde na řadu mikina, po telefonu zase jeho model. V takové situaci je namístě říct ne a také vysvětlit proč.

Podle dětské psycholožky Kamily Ryšánkové je třeba počítat s tím, že odmítnutí vyvolá emoce, a rodič je musí ustát. Dítěti přitom může přiznat, že chápe, jak ho odmítnutí mrzí, hranice by ale neměl přestat nastavovat jen ze strachu z jeho reakce. Rodič by měl navíc přidat i zdůvodnění tohoto odmítnutí. Pokud na drahou věc třeba rodina nemá, dítě na druhém stupni už to pochopí.

Odmítnutí drahé věci u dětí často vyvolá silné emoce , ...

Existuje ovšem i střední cesta. Pokud dítě o věc opravdu stojí, může si na ni přispět z kapesného nebo počkat na narozeniny. Psychoterapeutka Katka Novotná připomíná, že dětem neprospívá, když dostanou všechno hned. Právě čekání a vlastní úsilí je podle ní učí zvládat zklamání.

Když se mu spolužáci smějí

Pokud se ale posměch opakuje a dítě je často vyčleňováno, jde už o šikanu, kterou je třeba řešit se školou. Rodiče pak na takovou situaci někdy reagují tím, že problém zlehčí nebo ho hned vyřeší nákupem. Ani jedno z toho však dítě nenaučí tlak ustát. Ryšánková doporučuje s dítětem doma nacvičit situace, kdy na něj skupina tlačí, a naučit ho věty, kterými si vymezí svůj názor.

Tlak kolektivu ale nezažívají jen děti, které mají „špatnou“ značku. Rodiče, jejichž dítě telefon ještě nemá, řeší stejné dilema a výzkumy jim jednoznačnou odpověď nedávají. Podle vědců ze Stanfordovy univerzity záleží víc na tom, jak rodina s telefonem zachází, než kdy ho dítě dostane.