Rodiče svým dětem shánějí byt, práci a zařizují vysokou školu. Bojí se, že bez jejich pomoci si nic nezvládnou zařídit samy

Potřebují od nich pomoc se sháněním bytu nebo zůstávají bydlet u nich doma. Jindy zase využívají jejich kontakty, aby se dostali k lepší práci. Rodiče pak se svými dětmi mohou i obíhat úřady nebo jim pomáhat se záležitostmi spojenými se studiem na vysoké škole. Někdy už přitom nejde jen o radu – hlídají důležité termíny, řeší přihlášky nebo přebírají část administrativy, kterou by si měl dospělý student postupně zvládnout vyřídit sám. Jedná se o přehnanou péči ze strany rodičů, nebo je to jen pochopitelná reakce na svět, kde je všechno čím dál dražší?

Bydlení je čím dál hůře dostupné

Rodičovská pomoc v některých oblastech nemusí sama o sobě znamenat problém. Najít dnes totiž pro mladého člověka vlastní bydlení není tak jednoduché, jako to bylo pro předchozí generace. Ceny nemovitostí v Evropské unii jsou v roce 2026 podle Eurostatu o více než 60 % vyšší než v roce 2010. A soustavně rostou i ceny nájemního bydlení. Ceny pronájmů stouply za stejnou dobu v EU o přibližně 30 %. Jen mezi prvním čtvrtletím roku 2025 a prvním čtvrtletím roku 2026 stouply nájmy o 3 %, ceny nemovitostí pak vyskočily o 5,1 %. 

Není se proto čemu divit, že se posouvá i věk, kdy se děti dokážou osamostatnit. Rodiče jim pomáhají například s úhradou části nájmu, zaplacením kauce nebo s jinými nezbytnými výdaji. Jsou si totiž vědomi, že bez jejich pomoci by si dítě poradilo jen obtížně. Celkem běžná je i nějaká minimální forma podpory po dobu studia. Podobné zkušenosti popisují lidé také v českých internetových diskusích.

Například diskutující na Redditu uvádí: „Rodiče mi přispěli na hypotéku – respektive těch 20 %, abych ji dostal.“ Jiný uživatel píše: „Dostával jsem 4 tisíce měsíčně po dobu studia na vysoké škole. Rodiče moc peněz nemají, ale tohle dokázali dát 3 dětem a jsem za to vděčný.“ Některé dospělé pak zpátky k rodičům zavede i nepříznivá osobní situace, třeba rozchod: „Musel jsem se vrátit k rodičům. Protože při dojíždění, alimentech a dnešních cenách nájmů nemám šanci to vše zvládnout,“ uvádí svou zkušenost další diskutující. 

Pomoc rodičů mladým dospělým je přitom celkem běžná, a to nejen v Evropě, ale například i v Americe. Výzkum Pew Research Center ukázal, že 44 % Američanů ve věku 18 až 34 let dostalo v posledním roce od rodičů nějakou formu finanční pomoci. Dominovala oblast výdajů na domácnost (28 %). Pomoc s nájmem nebo hypotékou uvedlo 17 % respondentů. 59 % rodičů pak uvedlo, že svým dospělým dětem v tomto věkovém rozpětí v předchozích 12 měsících finančně vypomáhalo. 

Přehnaná „pomoc“ je spíš na škodu

Nejde však jen o finanční podporu. Podobný smysl může dávat pomoc vysokoškolákovi s nutnou administrativou nebo první společná pochůzka po úřadech, kde může rodič poradit a předat své zkušenosti. Pokud je však pomoc dlouhodobá a všudypřítomná a nejde pouze o jednorázovou záležitost, může už přerůstat v nezdravé přebírání kontroly

Podpora autonomie je podle odborníků vhodnější než přílišná kontrola mladých dospělých. , ...

Vhodný přístup tedy neleží ani v jednom extrému. Samostatnost neznamená, že by dítě nikdy nemohlo od rodiče přijmout pomoct. V případě potřeby by si ale o ni člověk měl být schopný říct sám, a zároveň musí umět přijímat následky svých rozhodnutí. I výzkumy ukazují, že vhodnější alternativou k přehnané rodičovské kontrole je podpora autonomie. Rodič sice pro dítě zůstává oporou, ale postupně mu umožňuje přebírat za své jednání odpovědnost. U mladých dospělých pak výzkumy spojují nadměrné zapojení rodičů do životů svých dětí, takzvané helikoptérové rodičovství, s podkopáváním jejich přirozených vývojových procesů. 

Některé studie totiž naznačují, že existuje souvislost mezi helikoptérovým rodičovstvím a vyšší mírou úzkostných a depresivních symptomů u mladých dospělých. Vyplývá to z metaanalýzy helikoptérového rodičovství zveřejněné v Journal of Adult Development, která zároveň přehnanou rodičovskou kontrolu spojuje s nižší sebedůvěrou nebo horším přizpůsobením vysokoškolskému prostředí a s horší schopností regulovat své vlastní chování.