„Když ty chceš psa, tak já chci druhé dítě.“ Z životních rozhodnutí se často stává citové vydírání

Říká se, že základem dobře fungujícího vztahu je dostatečná komunikace a vzájemná důvěra. Tu dokáže pořádně prověřit právě náročné rozhodování o zásadních krocích. Typickým příkladem je situace, kdy například jeden z páru chce druhé dítě a druhý se na to už necítí. Velmi snadno pak konverzace může sklouznout až k citovému vydírání.

Nenechte se do ničeho tlačit

Pořízení psa je závažným krokem, protože s vámi většinou stráví podstatnou část života. Debata o dítěti je pak na zcela jiné úrovni. V obou případech se však partneři musí shodnout a neměli by svou touhu něčím podmiňovat. „Taktika nátlaku jedné nebo druhé strany, citové vydírání či dávání v tomto případě nesmyslných ultimát „když ty dítě, já psa“ je strašlivý zásah do vzájemné důvěry. Všem se vymstí a nejvíc na ně doplatí ono případné dítě,“ varuje psycholožka a terapeutka Anna Novotná.

Jenže jak elegantně vybruslit z toho, když každý partner chce něco jiného? Psycholožka Marta Boučková na to má jasnou radu: „Existuje pouze jedna cesta. A tou je vzájemná dohoda. Žádný nátlak, jednoduše si sednout za jeden stůl a vše probrat.“ Ovšem co dělat v situaci, že ke shodě nedojde? „V takovém případě si myslím, že dítě by vzniknout nemělo. A v návaznosti na to by do rodiny neměl přibýt ani nový zvířecí člen. Nejde o přetahovanou ani dokazování, kdo má ve dvojici silnější slovo. Jde o lidský život, vlastně i ten zvířecí, a především fatálně nezvratné rozhodnutí ovlivňující navždycky osudy všech aktérů,“ přidává svůj postoj psycholožka Boučková.

Pozor na citové vydírání

Z hlediska vědy není citové vydírání chápáno jako diagnóza či ohraničený klinický pojem. Odborníci ho však nezlehčují a popisují ho spíše jako mechanismus v podobě strachu, povinnosti, viny, podmíněné náklonnosti nebo hrozby ztráty vztahu. Koncepcí citového vydírání se už v 90. letech 20. století zabývala psychoterapeutka Susan Forward. Popsala ho jako „formu manipulace, která je podmíněna romantickým či jakýmkoli jiným důvěrným vztahem mezi dvěma jedinci.“

Nestavte se k sobě zády, naopak otevřeně komunikujte. , ...

Partnerský kouč Karel Chába k tomu přidává příklady z praxe, kdy byste měli zbystřit, že se ve vztahu děje něco nestandardního: „Prvním signálem, že se jedná o citové vydírání, by pro vás měly být věty typu „po tom všem, co jsem pro tebe udělal“, „jestli odejdeš, zničíš naši rodinu“, „dokud se neomluvíš tak, jak chci, nechci tě vidět“ nebo „kdybys mě milovala, tak už bychom dítě (psa) dávno měli“.“

Přitom je potřeba dávat si pozor na rozdíl mezi sdílením pocitů a citovým vydíráním. Zatímco vzájemné partnerské sdílení pocitů je postaveno na tom, že druhému necháte možnost se rozhodnout, citové vydírání do toho vnáší strach, povinnost či vinu jako páku. Cílem je, aby se druhý cítil pod tlakem a v podstatě nemohl vaši žádost svobodně odmítnout.

Jak citovému vydírání čelit

V případě, že jste se v partnerství s něčím podobným setkali poprvé, svůj protějšek s tím otevřeně konfrontujte. Sdělte mu své obavy z jeho stylu komunikace. „Je totiž dost možné, že si to sám neuvědomuje, nebo jen kopíruje zaryté scénáře ze své rodiny,“ říká psycholožka Marta Boučková.

Jestliže se ale podobné situace opakují, je na místě zvážit odbornou pomoc. Odborník vám může pomoci společně pojmenovat závažné problémy. Víc než kdy jindy je v této těžké situaci důležitá komunikace.

Může se ovšem stát, že se partner či partnerka o celém problému odmítá bavit a ve svém jednání nadále pokračuje. „Tehdy byste si měli položit otázku, zda i nadále má cenu takový vztah udržovat při životě. Pokud odpověď zní ne, zřejmě nadešel čas vztah opustit. Je k tomu však potřeba zralá úvaha. Není od věci při ní využít odbornou pomoc,“ radí závěrem psycholožka a terapeutka Anna Novotná.