Psychologové varují: Tohle je 6 vět, kvůli kterým v práci působíte hloupě, i když nejste
„Já vím, že je to asi hloupý dotaz, ale…“ Přesně takové věty často říkáme, když se snažíme být pokorní, vstřícní nebo když se necítíme úplně jistě. Jenže právě tyhle dobře míněné formulace můžou v očích kolegů nebo nadřízených zbytečně snižovat naši důvěryhodnost. A to i tehdy, když máme schopnosti, nápady a odvahu.
Proč k tomu dochází? A jak se z toho nezhroutit, ale spíš si toho začít všímat a jemně s tím pracovat?
Nejste hloupí. Jen jste třeba moc slušní, úzkostní nebo vyčerpaní
Ve většině případů nemá nesebevědomý projev nic společného s tím, že by člověk nebyl schopný, chytrý nebo zajímavý. Naopak velmi často jde o ty, kteří se bojí, aby nebyli vnímáni jako arogantní, příliš hlasití nebo „moc sebejistí“. Do hry vstupuje také perfekcionismus, snaha být milý za každou cenu, nebo hlubší sociální úzkost. Některé dny navíc nejsme úplně v pohodě. Možná jsme nevyspalí, řešíme něco doma nebo jsme jen zahlcení úkoly. V takových chvílích máme tendenci mluvit opatrně, omlouvat se za svou existenci nebo si sami podkopávat nohy, často úplně nevědomky.
A právě tady se objevují věty, které odborníci na komunikaci a psychologové označují jako „zbytečně sebeshazující“. Ne proto, že bychom kvůli nim byli horší, ale proto, že mohou v ostatních vyvolat dojem nejistoty. A tím i zbytečně snižovat naši pracovní autoritu.
Někteří lidé se svými slovy zbytečně shazují.
, ...
6 vět, které zní nevinně, ale podkopávají vaši důvěryhodnost
Možná je poznáte. Možná je používáte častěji, než byste chtěli. A možná vás překvapí, že i když je říkáme ze slušnosti nebo z nejistoty, jejich dopad může být větší, než si uvědomujeme:
-
„Možná je to blbost, ale napadlo mě…“
-
„Já vlastně ani nevím, proč to říkám…“
-
„To asi není důležité…“
-
„Nejsem si jistý/á, ale možná by…“
-
„To je asi hloupá otázka, ale…“
-
„Já jen…“ („Já jen chtěla říct, že…“)
Každá z těchto vět může působit, jako byste sami sobě nevěřili. Z psychologického hlediska jde často o obranný mechanismus. Člověk raději sám předem zlehčí, co řekne, aby tím předešel případné kritice. Funguje to jako forma sebezáchrany, která ale bohužel může vést k tomu, že nás ostatní nevnímají tak kompetentně, jak bychom si zasloužili. Důležité je, že tohle chování není „chyba“, ale spíš zvyk. Dobrou zprávou je, že se s tím dá pracovat.
Pozor si dejte i na formulace e-mailů.
, ...
Jak působit jistěji, i když se tak necítíte
Nemusíte se stát extrovertem nebo vůdcem porady, pokud to není váš styl. Ale malé změny v tom, jak mluvíte, můžou mít velký dopad. Vyzkoušejte se zaměřit na následující tipy a uvidíte, jak se vaše komunikace i přístup okolí zlepší.
Všímejte si, co říkáte. Zkuste pár dní poslouchat sami sebe. Píšete do e-mailu „Omlouvám se, že otravuju“, i když žádáte o něco běžného? Začněte měnit „omlouvám se“ na „děkuji za váš čas“.
Nahraďte nejisté formulace klidným popisem. Místo „Možná je to hloupost“ zkuste „Napadlo mě, že by možná stálo za úvahu…“. Zachováte pokoru, ale zároveň si neubíráte váhu.
Dýchejte. Doslova. Když jsme ve stresu, mluvíme rychleji, vyšším hlasem a méně klidně. Zhluboka se nadechnout, dát si dvě sekundy navíc. I to může změnit dojem, který vyvoláte.
Nesnažte se znít „dokonale“. Vaše přirozenost je cennější než uhlazené věty z učebnice. Důvěryhodnost často spočívá ve vyrovnanosti a klidu, ne v tom, jak moc jste brilantní rétor. Naučené fráze plno lidí pozná na první poslech.
A hlavně, buďte k sobě laskaví. Pokud jste citlivější nebo vás stresuje mluvit před lidmi, nejste neschopní. Jen potřebujete prostředí, kde můžete rozkvést svým tempem. A někdy to znamená i připustit: „Teď si nejsem úplně jistá, ale ráda bych to probrala.“ A to je úplně v pořádku.
Když komunikace není o výkonu, ale o důvěře
Naše pracovní komunikace nemusí být o tom, kdo má nejhlasitější hlas nebo nejdelší prezentaci. Často stačí, když zníme sami za sebe a ne proti sobě. Věty, které nás shazují, jsme se naučili říkat z různých důvodů. Možná v předchozích zaměstnáních, možná doma, možná během studia. Ale stejně jako jsme si je osvojili, můžeme se postupně učit říkat věci jinak. Jasně, klidně a s respektem k sobě i ostatním.
A když si občas připadáte, že působíte hloupě? Nejspíš to znamená, že vám záleží na tom, jak působíte. A to samo o sobě je známka citlivosti a inteligence. Někdy stačí jen trocha důvěry ve vlastní hlas. Ostatní si ho pak všimnou dřív, než si myslíte.
