„Děti neposílám do školy a učím je doma, co opravdu v životě využijí.“ Stále více lidí nedůvěřuje školství a raději volí domácí výuku

Nelíbí se jim také, že se děti ve škole zbytečně učí informace, které jim v životě „k ničemu nebudou“. Domá­cí nebo komunitní vzdě­lávání či jiné alternativní školy proto považují za vhodnější volbu. Takové systémy s se­bou ale nepřináší jen více svobody nebo třeba možnost pozdějšího vstávání, ale i více povinnos­tí, které ze škol přecháze­jí na samotné rodiny. 

Žáků v individuálním vzdělávání stále přibývá 

V Česku je ze zákona povinná devítiletá školní docházka. Na prvním i na druhém stupni ji však dnes už lze plnit i formou individuálního vzdělávání, kam spadá právě i vzdělávání dítěte doma. V tom­to případě je však za průběh jeho učení od­povědný zákon­ný zástupce, tedy nejčastěji rodič. 

O tom, že se nejedná o okrajovou záležitost, která by se týkala pouhých jednotek žáků, svědčí reálná data České školní inspekce (ČŠI). Za pos­ledních několik let podle nich roste nejen počet škol, které individuální vzdělávání umožňují, ale i počet žáků, kteří tento systém využívají. V roce 2005, kdy se tato možnost pro české žáky na prvním stupni poprvé otevřela, se do něj zapojilo jen 546 dětí. Dnes už jich je tisíce. Je však důležité zmínit, že na druhém stupni lze „individuál“ využit až od školního roku 2016/2017, což počty žáků s touto možností pravděpodobně ovlivnilo.

Do běžné školy však musí stále denodenně docházet více než 99 % žáků. , ...

Letos je přitom v tomto systému už 7592 dětí. Ve školním roce 2024/2025 jich bylo podle Výroční zprávy ČŠI 7367 a o dva roky dříve pou­ze 6309. I když se z celkového počtu žáků jed­nalo jen 0,7 %, růstový trend je nezpochybnitel­ný. Může v něm však hrát roli i celkově vyšší počet žáků základních škol nebo i psychické problémy dětí. „Jistě může mít na počet domškolá­ků vliv i aktuální dění v průběhu času (například v letech 2020 až 2022 covidová situace),“ uvádí pedagožka Stanislava Kratochvílová pro Českou televizi (ČT). 

Rodiče mají různorodé důvody 

Pokud chce nějaký rodič pro své dítě tuto formu výuky zařídit, musí podat žádost, protože tento typ vzdělávání je nutné vždy po­volit. O výsledku pak rozhoduje ředi­tel dané školy ve správním řízení. Získaná data ČŠI poskytují základní přehled důvodů, proč rodiče o individuální vzdělávání svých dětí stojí. Více než polovina z nich uvedla jako hlavní „nespokojenost s podobou vzdělávání ve škole, preference jiných forem a metod vzdělávání, než uplatňuje škola“. Přes 54 % rodičů má pak „záměr předávat individuálním vzděláváním dítěti hodnoty, které nejsou ve škole rozvíjeny“. 

Mezi další nejčastější důvody rodiče uváděli například nesouhlas s běžným hodnocením žáků ve škole nebo to, že nadané děti jsou při běžné výuce nedostatečně zohledněné. Téměř 27 % rodičů se však inspirovalo jinými rodinami, které už své děti individuálně vzdělávají. 

Vlastní tempo jako priorita 

Jednou z maminek, která se pro domácí vzdělávání u svých dětí rozhodla, je například Dominika Čepil. Pro ČT uvedla, že se pro domškoláctví roz­hodla nejen kvůli tomu, že s dětmi hodně cestují a chtějí jim dopřát jiné možnosti, ale hlavně kvůli nespokojenosti s tím, „co a jak se ve většině tradičních škol učí“. 

Do budoucna však uvažují rodiče také o svobodné nebo komunitní škole. „Chceme, aby měly na své vzdělávání vlastní tempo a aby mohly čas věnovat věcem, které je baví a naplňují…,“ uzavírá Dominika. 

Další z diskutujících uvedla, že své děti do běžné školy neposílá. „Děti neposílám do školy a učím je doma, co opravdu v životě využijí,“ popsala. I domácí vzdělávání má ale svá pravidla. Dítě zůstává žákem konkrétní školy a musí pravidelně prokazovat své znalosti při přezkoušení.

Jak individuální vzdělávání nejčastěji probíhá? 

I u domácího vzdělávání má škola svou důležitou fun­kci. Dítě do ní sice nemusí docházet denně, ale každé pololetí se podle zákona musí dostavit na povinné přezkoušení. Je tak nutné prokázat, že je jeho učení efektivní a přináší požadované výsledky. Administrativně je totiž dítě vedeno jako žák konkrétní kmenové školy­. Každodenní výuku však zajišťují buď samotní rodiče, nebo jiná pověřená osoba. 

Školský zákon stanovuje k povolení individuálního vzdělávání řadu podmínek. Jednou z nich je i požadované vzdě­lání osob, které děti vzdělávají. Pokud jde o individuální vzdě­lávání dítěte na prvním stupni, musí mít tento člověk alespoň maturitu. V případě druhého stupně se už vyžaduje vyso­koškolské vzdělání. 

Podle ČŠI se pak individuální vzdělávání řeší dvěma nejčastějšími způsoby: buď formou komunitního vzdělávání dohromady s ostatními dětmi nebo výukou jediného dítěte. Existují ale i případy, kdy se dítě učí dohromady se sourozenci nebo s blízkými kamarády. Ačkoliv právě komunitní vzdělávání popírá samotný princip „individuálního učení“, může zmírňovat často diskutovaný pro­blém s nedostatečnou­ socializací tak­to vzdělávaných dětí. 

Co se týče konkrétního počtu „odučených hodin“, ve srovnání s běžnou školou je podle většiny rodičů nižší. Získaný čas bývá však věnován zájmovým aktivitám nebo dalším aktivním činnostem, které děti dál rozví­její.