„Když chtějí svatbu, ať si na ni vydělají.“ Výše svatebního daru stále rozděluje společnost, přitom je to tak zbytečné řešit

Hosté se vhodnou výši snaží odvodit od velikosti svatby, vztahu k novomanželům i dal­ších vodítek, které by jim měly pomoci se správně rozhodnout. Něk­teří se odmítavě staví dokonce k jakýmkoliv finančním částkám, kterými by měli na svatební náklady přispět. „Když chtějí svatbu, ať si na ni vydělají,“ píše například jeden muž v diskusi na našem webu. 

„V dnešní době alespoň 3000 Kč za pár“ 

Žádná univerzálně přijatelná částka samozřejmě neexistuje. Každá svatba je totiž jiná. V českých diskusích se ale objevují opakovaně čás­tky zhruba od 1500 do 5000 Kč. 

Na eMiminu se však do diskuse promítá také jiný návrh pro takzvané „hosty druhé kategorie“, kteří si se snoubenci nejsou tak blízcí a obdrží zároveň třeba jen pozvání na obřad – bez hostiny. V takovém případě se diskutující často shodují, že „dát 1000 Kč do obálky je až až“. 

Za zlatý střed pro známého považují mnozí částku kolem 1500 Kč. , ...

V diskusi na fóru Modrý koník zmiňují lidé jako „zlatý střed“ 1500 Kč na osobu a zhruba 2000 až 5000 Kč, pokud jde o dobré přátele, přičemž vyšší částky se týkají především blízké rodiny, například sourozence. Tam jsou pak ale někteří lidé ochotni „investovat“ až zhruba do 20 000 Kč. Jedna diskutující však vyloženě uvádí, že se jí nelíbí, když si chtějí snoubenci skrze svatební dary „vydělat“ a dodává: „Pokud chci svatbu, tak na ni musím mít a nespoléhat na pozvané hosty“. 

A podobné názory nejsou ojedinělé. Jako problém pak lidé vnímají hlavně to, když si snoubenci vytvoří dobrovolně velkou „svatbu snů“, a pak očekávají, že výdaje poplatí hosté svými dary. Do celé problematiky pak kromě toho, jestli hosté chtějí novomanželům něco dát, vstupuje i jejich vlastní finanční situace. 

Příspěvek novo­manželům by neměl hosty zruinovat 

Zatímco pro jednoho je totiž 2000 Kč částka, kterou může snadno postrádat, pro jiné to znamená ukrojit si z vlastních peněz na nájem nebo jiné potřebné výdaje. V nedávné diskusi na Redditu píše například jedna diskutující: „Já jsem nic nedala. Jako single člověk (a tehdy navíc studentka) mám mnohem míň peněz než pár se dvěma příjmy a vlastním bytem.“

Zároveň však ukazuje, že se dá podpora novomanželům vyjádřit i jinak. „Pomáhala jsem organizovat svatbu a přesvědčila jsem naše rodiče, aby přišli. Jenom jsem prostě neměla peníze na rozdávání,“ doplňuje.

Ani novomanželé by tak neměli automaticky předpokládat, že jim každý host svatbu finančně pokryje. Pokud například organizují velkou svatbu s desítkami hostů, měli by počítat s rezervou už při tvorbě rozpočtu. A hlav­ně by si celý svatební zážitek neměli kazit hodinovými diskusemi nebo dokonce tabulkami, kdo dal kolik nebo proč blízký příbuzný nepřinesl ani tolik peněz, aby se „zaplatilo menu“. 

Řešení může být překvapivě jednoduché 

Právě pokrytí nákladů na menu se v diskusích objevuje nejčas­těji jako hlav­ní argument pro vyšší částku svatebního daru. Zaznívá tam však i j­edno jednoduché ře­šení ve stylu chytré horákyně. 

Oblíbené je pravidlo: odhadnout útratu a podle toho přispět do obálky. , ...

Je zbytečné se na toto téma dohadovat: každý si může zhruba propočítat, na kolik vyjde jeho útrata na hostině, a minimálně stejnou částku pak může vložit do obálky. Pokud je nad jeho síly přispět novomanželům štědřeji, tak by se měl podle některých názorů snažit na svatbě alespoň ne­projíst tisíce. 

To je ovšem možné pouze v situaci, kdy mají svatebčané nachystaný raut. U serví­rovaného menu je cena za jednoho hosta pevně daná, takže je zbytečné se v jídle omezovat. Na druhou stranu přibližná hodnota servírovaného jídla se zase lépe odhaduje. 

Hosté nepřinášejí pouze dary 

Ačkoliv bývá právě jídlo tím nejskloňovanějším svatebním nákladem, celkové náklady na svatbu jsou mnohem vyšší a i náklady na obyčejnou svatbu dnes šplhají do statisíců. Ať už jde o květiny a další výzdobu, svatebního ko­ordinátora, fotografa, přespání hostů v ho­telu nebo hlavně pronájem svatebního místa. Na ostatní náklady však hosté mnohdy pohlížejí jako na dobrovolnou vůli snoubenců. Na slavnostní menu pak častěji jako na „náklad na hosta“. 

Snoubenci by však měli počítat i s tím, že pro hosty představuje jejich svatba často více starostí, než jen ukrojit si z rozpočtu na samotný svatební dar. Mnohdy si zařizují volno v práci, cestují na místo i několik hodin nebo nakupují vhodné, a někdy dokonce pozvánkou předepsané, o­blečení.

Na dar by tak měli nahlížet spíš jako na gesto dobré vůle, ne jako na povinnost, nebo dokonce „vstupenku na svatbu“. Jak píše Barbora ve svém článku na Médium.cz: „Ve chvíli, kdy člověk začne své přátele hodnotit podle výše svatebního daru, se z celé oslavy vytrácí něco podstatného. Lidskost. A možná i samotný smysl svatby.“