Důchodci trestají vlastní děti za to, že se o ně nechtějí starat. „Náš dům dostane ten, kdo se o nás postará“

Rodiče neváhají využít vidinu budoucího dědictví jako prostředku k nátlaku na dospělé děti. Tento jev není v Česku neobvyklý. Jejich majetek nebo finance tak slouží jako nástroj k udržení určité kontroly nad dospělými dětmi, vynucení poslušnosti či změně jejich chování.

S podobnou zkušeností se na Facebooku podělila také jedna z uživatelek, jejíž rodiče jí dali jasné ultimátum. „Náš dům dostane ten, kdo se o nás postará. Pokud na nás ve stáří nebudete mít čas, nemůžete počítat s tím, že po nás něco zdědíte,“ oznámili jí.

Rodiče navíc začali případné dědictví podmiňovat stále častějšími návštěvami, pravidelnou pomocí v domácnosti a ochotou být jim kdykoliv k dispozici. Původně dobrovolné návštěvy se tak postupně stávaly povinností, jejíž nesplnění mohlo znamenat ztrátu nároku na rodinný majetek. Žena se tak ocitla pod tlakem, kdy musela hledat rovnováhu mezi vlastním životem a očekáváním rodičů.

Pod příspěvkem se následně rozproudila diskuze, ve které se názory uživatelů výrazně rozcházely. Někteří zastávali názor, že rodiče mají právo rozhodnout, komu svůj majetek odkážou, a je přirozené, že chtějí ocenit toho, kdo jim ve stáří pomáhá. Jiní naopak upozorňovali, že péče o rodiče by měla vycházet z dobrovolnosti, nikoliv ze strachu ze ztráty dědictví. Objevoval se také názor, že častější návštěvy nemusí automaticky znamenat větší zájem o rodiče, protože každý má jiné pracovní a rodinné povinnosti. Další diskutující poukazovali na to, že podobná ultimáta se stanou postupem času neúnosná a jen naruší vztahy v rodině.

Povinnost dětí starat se o své rodiče

Ke konfliktům dochází například tehdy, když jedno z dětí bydlí daleko od rodičů a druhé má náročné pracovní povinnosti. Sourozenci se v takové situaci nedokáží mnohdy dohodnout, kdo bude rodičům pomáhat. V českém právu existuje zákonná povinnost dětí starat se o své rodiče, a to konkrétně ve formě vzájemné vyživovací povinnosti. Rodič může po svých dětech požadovat finanční příspěvek, pokud jeho příjmy nestačí na pokrytí základních životních potřeb a dospělý potomek je schopen příspěvek poskytovat.

Co říkají zákony na možnost vydědění

Vydědění dítěte je jedním z nejsložitějších kroků v našem dědickém právu. Vydědění je možné pouze ze zákonem stanovených důvodů (např. dlouhodobé neposkytnutí pomoci v nemoci či starobě, trvalý nezájem, trvale nezřízený život, zadluženost a marnotratnost nebo odsouzení pro trestný čin). Podstatné je, že potomek vede takový život dlouhodobě a kontinuálně. Dítě ovšem po smrti svého rodiče může napadnout samotné vydědění u soudu. „Těžko se to prokazuje, ale nakonec se skutečnost většinou prokáže, například svědeckou výpovědí sousedů, ošetřovatelky atd.,“ říká bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Soudy jako důkaz uznávají třeba i léta psaný deník.

Někteří staří lidé se jen chtějí cítit bezpečně a opečováváni. , ...

Kdy může odmítnutí pomoci rodičům vést k vydědění

Odmítnutí pomoci rodičům může vést k vydědění pouze v případě, pokud toto jednání naplní zákonný důvod „neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi“ občanského zákoníku. Daná situace ovšem musí splňovat velmi přísná a objektivní kritéria – rodič se musí prokazatelně nacházet v nouzi, pomoc byla objektivně potřebná, dítě mělo reálnou možnost svému rodiči pomoci a jednání dítěte bylo v rozporu s dobrými mravy. Dědictví často rozděluje rodiny ještě za života rodičů.

Kde končí prosby o pomoc a kde už začíná citové vydírání

Za podobným chováním rodičů mohou stát hlubší psychologické motivy. Ve chvíli, kdy se děti osamostatní, začínají rodiče ztrácet svůj vliv. Navíc také mají strach, že se o ně ve stáří nikdo nepostará a oni skončí sami. Způsobem jakéhosi materiálního nátlaku si chtějí pojistit péči ze strany svých dětí. Mnohdy si také o pomoc neumí říct napřímo nebo jim takový způsob přijde neúčinný. Rodiče také mnohdy řeší situaci, jak naložit s dědictvím, pokud je jedno z dětí výrazně úspěšnější.

Ona pověstná hranice mezi obyčejnými prosbami o pomoc a citovým vydíráním může být skutečně tenká. Obojí totiž mnohdy vychází ze stejné lidské potřeby – touhy po blízkosti, pomoci a pocitu bezpečí. V případě zdravé prosby o pomoc se lze dohodnout na kompromisu, oproti tomu u citového vydírání se nepřipouští odmítnutí. Taková forma komunikace pak bývá nepřímá a nekompromisní­. Rodič se v dané chvíli staví do pozice s absolutní prioritou. Dochází ke ztrátě důvěry, pocitům viny nebo i rozpadu sourozeneckých vztahů. Je třeba co nejdříve nastavit hranice a dát jasně najevo, že se nikdo nenechá tlačit do ničeho, s čím nesouhlasí.