Mladí Češi si už nemůžou dovolit vlastní bydlení a tisíce jejich rodičů se uchylují k zoufalým rozhodnutím

Devětadvacetiletý Marek se svou o dva roky mladší přítelkyní Veronikou jsou typickým příkladem českého páru. On pracuje jako obsluha linky ve velké továrně, ona jako účetní v nadnárodní firmě. Jejich příjmy dosahují celorepublikového průměru, a přesto pro ně bylo vlastní bydlení v jejich rodné Praze nedosažitelným snem. Na hypotéku zkrátka nedosáhli.

Bod zlomu nastal, když Markovi jeho rodiče nabídli, že poskytnou vlastní rodinný dům jako zástavu pro jejich hypoteční úvěr. S tímto rázně nesouhlasila Veronika, které se nelíbila představa, že Markovi rodiče celý život dřeli a místo klidného stáří by se měli neustále obávat nejhoršího. Neustálý pocit dluhu, napětí při nedělních obědech a vědomí, že jediná ztráta zaměstnání může připravit o střechu nad hlavou hned dvě generace najednou, by úplně zničily jejich rodinné vztahy.

Tato situace je však stále častějším řešením v mnoha českých rodinách. Kromě zástavy rodinných nemovitostí investují rodiče do bydlení svých dětí také své celoživotní úspory, přenechávají jim vlastní bydlení nebo ho prodají a peníze rozdělí mezi své potomky na financování jejich bydlení, zatímco oni sami dožijí v pronájmu.

Mladí lidé dnes často na vysněné bydlení nedosáhnou , ...

Generační propast a realita českého trhu

Data z posledních let hovoří jasně. Index dostupnosti bydlení v České republice patří k nejhorším v celé Evropské unii. Zatímco v 90. letech a na začátku milénia stačilo k pořízení průměrného bytu několik ročních platů, dnes potřebuje mladý pár patnáct až dvacet ročních platů. Takovou částku je nereálné z běžné mzdy ušetřit. V některých lokalitách jsou však nemovitosti natolik drahé, že lidé nedosáhnou ani na hypotéku.

Tento nepoměr a nemožnost vlastního financování tak dělá z rodičů jediné “bankéře”, na které se jejich potomci mohou obrátit. Většinou však nejde o drobnou finanční výpomoc. Stále častěji se totiž setkáváme s případy, kdy se rodiče dobrovolně vzdají svého životního standardu. Podle odhadů realitních expertů tvoří rodinné úspory nebo zástavy rodičovských nemovitostí u mladých žadatelů o hypotéku až 40 % případů. 

Rizika zástavy a prodeje rodinného majetku

Rodiče svolí k zástavě vlastního bydlení obvykle s dobrým úmyslem a v rámci rodičovské lásky a péče o své děti. Sami ale často nedomýšlejí právní a ekonomické dopady na ně samotné. V případě, že mladá rodina přestane splácet, banka nebere ohled na to, kdo v zastaveném domě bydlí. Exekuce se tak dotýkají každého, kdo dobrovolně ručil svou nemovitostí, a to i seniorů. Důvodů pro nesplácení je přitom celá řada, ať už jde o ztrátu zaměstnání, změnu zdravotního stavu, nebo vleklý rozvod plný hádek o majetky.

Ještě extrémnější je pak situace, kdy rodiče svoji vlastní nemovitost prodají nebo dají dětem a sami odcházejí bydlet do nájmu. V této chvíli se totiž vzdávají své největší jistoty a úspory na důchod. Nájmy jsou totiž velmi drahé a vlastní bydlení, které už v důchodu není zatížené hypotékou, ušetří i tisíce korun měsíčně. 

"Společný" dluh může narušit rodinné vztahy , ...

Emoční daň a toxická vděčnost

Kromě ekonomického rizika jsou ve hře i mezilidské vztahy. Ve chvíli, kdy rodiče tolik obětují pro dítě, dochází k jakémusi “narušení rovnováhy”. To se obvykle projevuje tak, že rodiče mají tendence mluvit dětem do života, výchovy dětí, vybavení bytu či do toho, jak tráví dovolenou a kolik za co utrácejí. Podvědomě v nich totiž bují pocit, že teď mají na život jejich dětí “nárok”, protože jim ho umožnili.

Toto toxické vyžadování vděčnosti vede k hlubokým vztahovým krizím. A pokud dojdou peníze, děti už se na rodiče obrátit nemohou, případně se setkají s výčitkami a eskalaci napětí. Psychologové varují, že mezigenerační pomoc v takovém rozsahu může u dětí vést k syndromu naučené bezmoci a u rodičů naopak k chronickému stresu ze zodpovědnosti za cizí dluhy.