To, jak zdravíte cizí lidi, vypovídá o vašem dětství víc, než si chcete přiznat

Způsob, jakým jsme byli vedeni k interakci s cizími lidmi v dětství, se promítá i do dospělosti. Existují lidé, kteří jsou velmi přátelští a snadno zavedou rozhovor prakticky s každým. Na druhou stranu se ale najdou i ti, kteří se kontaktu s cizím člověkem vyhýbají a mlčky jej obejdou.

Přátelsky pozdravíte a hned začnete rozhovor

Už na dálku se na cizí lidi usmíváte. Hned, jakmile někam vejdete, hlasitě pozdravíte, usmějete se a díváte se přitom druhému člověku do očí. Vaše interakce ale neskončí vždy jen u pozdravu. Snadno také navážete s druhými lidmi kontakt. Zeptáte se jich, jak se mají, pronesete nějakou vtipnou hlášku a podobně. Kontakt s druhými lidmi vás baví a těšíte se na něj. Nezáleží přitom na tom, zda se jedná o člověka ve vašem věku, výrazně staršího, nebo naopak mladšího. Pár vět prohodíte klidně s kýmkoliv.

Co takové chování říká o vašem dětství? Pravděpodobně jste vyrůstali v prostředí, kde byla komunikace otevřená a lidé kolem vás se vám věnovali. Rodiče vás naučili druhé nejen zdravit, ale i s nimi komunikovat. V dětství jste pravděpodobně neměli obavy se projevovat a rodiče vás brali jako sobě rovného. Možná jste právě takové chování vypozorovali od nich a v dospělosti jste na něj navázali. 

Z hlediska psychologie v sobě nosíte silný vnitřní pocit bezpečí a svět i ostatní lidi vnímáte jako přátelské místo. 

Ti, kteří byli vedeni k otevřené komunikaci, nemají problém zapříst rozhovor , ...

Pozdravíte, protože je to slušnost, ale dál si hledíte svého

Pokud se potkáte s cizím člověkem, krátce, ale důrazně jej pozdravíte nebo pokývnete hlavou. Kontaktu s druhými lidmi se nevyhýbáte, na druhou stranu jej ale nutně nevyhledáváte. Zdravíte, protože jste byli vychováváni tak, že se jedná o slušnost. Rodiče vám pravděpodobně vysvětlili, že je třeba cizí lidi pozdravit, nicméně tento fakt neprohloubili o vztahovou vrstvu. 

Co takové chování říká o vašem dětství? Možná jste doma slýchali: „Pozdrav, protože se to patří.“ Rodiče vás vedli k úctě, ale zároveň určitému odstupu. U vás doma pravděpodobně převládala jasně stanovená pravidla, kterými jste se museli řídit. Na druhou stranu možná ve vašem dětství chyběla spontánnost nebo hravost. 

Při interakci s druhými lidmi tak u vás vítězí kombinace respektu a opatrnosti. Řídíte se pravidly chování ve společnosti, ale nepotřebujete s cizími lidmi hned navazovat emocionální pouto.

Pozdravíte tiše a uhýbáte pohledem

Když vstoupíte do cizího prostředí, jen velmi potichu zamumláte pozdrav a rychle se odvracíte pryč. Je běžné, že ostatní váš pozdrav přeslechnou, nicméně vy nejste rádi středem pozornosti. Vždy doufáte, že si vás ostatní nebudou všímat.

Co takové chování říká o vašem dětství? Možná jste vyrůstali v prostředí, kdy jste zažívali určitou nejistotu. Možná jste se báli, že uděláte chybu a budete za ni potrestáni, nebo jste jednoduše nebyli vedeni k sebevědomému projevu a musíte se jej učit až v dospělosti. Pozdrav vnímáte jako nutnost, ale při kontaktu s cizím člověkem se necítíte komfortně.

Z psychologického hlediska jste možná v dětství nebyli chváleni za projev iniciativy nebo jste ze strany dospělých nebyli ujištěni o tom, že i váš hlas je důležitý.

Pokud se kontaktu s druhými vyhýbáte, možná svět nevnímáte jako bezpečné místo , ...

Interakci s cizími lidmi se vyhýbáte, raději je nepozdravíte vůbec

Pokud potkáte cizího člověka, raději se díváte jinam a předstíráte, že jej vůbec nevidíte. Pozdrav vnímáte jako obtěžující nebo dokonce zbytečný. 

Co takové chování říká o vašem dětství? Je možné, že svět nevnímáte jako bezpečné místo, protože jste tento pocit nezažili ani ve vašem dětství. Ke zdravení vás dospělí nevedli a nevysvětlili vám, jak se v těchto situacích chovat. Proto jste si postupem času vytvořili určitý obranný postoj. Svět vnímáte jako prostor, kde je lepší se chránit, než se otevírat cizím lidem.