Kvíz: Čeština před 100 lety. Zvládli byste běžnou konverzaci z roku 1925? Přečtěte si tento odstavec a uvidíte

Pokud byste se náhle ocitli v roce 1900 a pokusili se zapříst hovor se vzdělaným měšťanem, možná byste se nestačili divit. Nešlo by ani tak o samotná slova, jako spíš o celkové vyjadřování, rytmus řeči, dokonce i pravopis. Čeština tehdy zněla jinak, působila vznešeněji, možná trošku starosvětsky, rozhodně ale ne tak uvolněně a „vychýleně“ jako dnes. Co všechno se za těch sto let změnilo?

Když čeština zněla jako z kroniky

Chcete-li se podívat na autentickou řeč i pravopis z doby přibližně před sto a více lety, stačí otevřít stejně staré knihy v originálním vydání. Většinu z nich dnešní Čech ani nepřečte, natož aby tehdejší češtině porozuměl. Knihy, povídky, romány a další literaturu tak pro současného čtenáře vydavatelství upravila. 

Čeština 19. století nebyla tolik odhlehčená, jak ji známe dnes. Nebyla ani tolik jednotná a mnoho lidí tehdy neznalo její pravidla. Mluvená podoba se také lišila podle konkrétní oblasti, existovalo mnoho různých nářečí a v této době by obyvatel Hané člověku z jižních Čech možná ani nerozuměl. Na konci 19. století prošel jazyk poslední fází „obrození“. Byl stálejší, dostal určitou podobu a pravidla. Obrozenci také vymýšleli mnoho nových slov, aby se čeština vymanila z vlivu německého jazyka.

Spisovná „obrozenecká“ čeština z 19. století. , Wikimedia...

Obrození aneb záchrana jazyka českého

Abychom pochopili, proč byla čeština v roce 1925 tak jiná, musíme se vrátit ještě o kus dál, a to k již zmíněnému národnímu obrození. To začalo už na konci 18. století, kdy se čeština po dlouhých letech útlaku dostala na okraj. Ve městech se mluvilo hlavně německy a spousta vzdělanců si lámala hlavu nad tím, jestli náš jazyk vůbec přežije.

A právě v té době přichází na scénu osobnosti jako Josef Jungmann nebo František Palacký. Nechtěli se smířit s tím, že by čeština měla úplně zmizet, a tak ji začali doslova oživovat. Jungmann vytvořil pětidílný slovník a začal vzkřísit stará slova, která už skoro nikdo nepoužíval. Některá z nich známe dodnes, třeba „útvar“ nebo „představa“. Ale ne všechno se ujalo. Například „čistonosoplenka“ jako označení pro kapesník asi nikoho nenadchla.

Obrozenci se taky snažili, aby čeština zněla důstojně a slavnostně, proto se v textech objevovaly obraty jako „všeliké okolnosti“ nebo „zavřelť jsem okno“. Dávalo to jazyku vážnost, ale ne vždy to působilo přirozeně. A přesto právě díky nim dnes češtinu máme.

Pravopis, který se měnil pod rukama

Zvláštní kapitolou ve vývoji češtiny je pravopis. Ten prošel za posledních 200 let tolika změnami, že by dnešní čtenář sotva porozuměl novinám z 19. století. Vzpomeňme si třeba na známé „w“, „au“ nebo „cz“, které bychom mohli uvést na příkladech „wlast“, „kraug“, „czlowěk“. Tyto tvary se používaly běžně až do konce 19. století. Prvním krokem ke sjednocení pravopisu byla Brus jazyka českého od Václava Jana Rosy už v 17. století, ale teprve obrozenci začali systematicky tlačit na modernizaci a zpřehlednění pravidel.

Velká reforma pravopisu nastala až ve 20. století. Například v roce 1902 se rozhodlo, že se přestane psát „th“, „au“ a „w“, čímž český pravopis dostal podobu, která se více blížila výslovnosti. Ovšem ještě ve 20. letech 20. století se ve školách učilo například „psáti“, „dělati“ nebo „bylť“ – tvary, které dnes považujeme za archaické nebo knižní.

Tento přechod od archaické češtiny k moderní spisovné podobě nebyl jednoduchý. Mnozí starší autoři i redaktoři tehdy trvali na „kráse a libozvučnosti“ starých tvarů, zatímco mladší generace požadovala praktičnost. Výsledkem byl jazykový kompromis, který ještě dlouho žil ve školních učebnicích a úředních spisech.

Původní rukopis Máje od Karla Hynka Máchy. , ...

Dnes mluvíme jinak. Ale stále česky

Sto let je v historii jazyka vlastně krátká doba. Přesto se čeština od roku 1925 proměnila výrazně. Opustila mnohé slavnostní obraty, zkrátila věty, přijala stovky nových slov a přizpůsobila se tempu moderní doby. Místo „přijel jsem na parním voze“ dnes řekneme „přijel jsem autem“. Už nepíšeme „bylť jsem překvapen“, prostě jen „byl jsem překvapený“. A místo „velectěný pane“ začínáme e-mail jednoduchým „dobrý den“.

To ale neznamená, že bychom ztratili kontakt s minulostí. Stará čeština, i ta z 19. nebo počátku 20. století, je stále součástí naší identity. Často se k ní vracíme ve slavnostních projevech, v literatuře, v právním jazyce, ale i v běžné nostalgii. Možná už nedokážeme vést plynulou konverzaci s mužem z roku 1925, ale rozumět si budeme. Jen si možná budeme muset občas něco vysvětlit. 

Rozumíte spisovné češtině z 19. století? Vyzkoušejte si to

“Bylo po žatvě, bylo i po sklidu ovsů i otav. Děvčata měla plátno vybílené, peří sedrané, nastaly dlouhé mlhavé večery, svatý Martin přijel na bílém koni – nastaly přásky. Hospodyně chystala sobě i děvkám služným konopí k přádlu, mužům na letní oblek, na provazy i plachty. Baby dělaly kracky z kúdele na plátno dvanáctikopové, děvčata ale nadívala kužele lnem hebkým na tenúnké podvazky…” (Božena Němcová, Karla)

Bylo po sklizni, obilí i druhá tráva už byly dávno posekané. Dívky měly hotové a vybělené plátno, peří už bylo naškubané, a tak začaly dlouhé, mlhavé večery. Svatý Martin přijel na bílém koni – a přišel čas zimního předení. Hospodyně připravovala sobě i služkám konopné vlákno na předení – na letní oděvy pro muže, provazy i prostěradla. Starší ženy dělaly svazky vláken na jemné a husté plátno, zatímco dívky navíjely měkký len na kužely, aby z něj později mohly uplést jemné podvazky…