„Když syn vydělává 150 tisíc, ať mi zaplatí Dubaj.“ Někteří rodiče berou své děti jako bankomat
Mezigenerační vztahy mohou přinášet různá očekávání, což pak někdy vytváří nepříjemné situace. V posledních letech, kdy se ekonomické nůžky mezi generacemi často rozevírají, se objevuje nový fenomén. Někteří rodiče začnou své potomky vnímat tak trochu jako osobní bankomat. A těm se to samozřejmě nelíbí.
Když děti začnou vydělávat nadstandardní částky, začínají se někteří rodiče domáhat „splacení investice“, kterou vložili do výchovy potomka. Na internetu se tak šíří různé příběhy lidí, v nichž podobná očekávání rodičů úplně zničila jinak skvělé vztahy. Hranice mezi solidaritou a toxickým finančním tlakem je tak velice tenká. Vnímání dětí jako určitého druhu investičního projektu je pak mnohem složitější problém, než se na první pohled může zdát.
Transakční pojetí výchovy
Během dětství a dospívání dítěte rodiče samozřejmě investují svůj čas, energii i nemalé finanční prostředky. Nikdo nezpochybňuje náročnost rodičovství po mnoha stránkách. Jenže někteří rodiče se postupem času promění a přirozená péče u nich přeroste v pocit nárokovatelnosti. Psychologové tento jev označují jako transakční přístup k mezilidským vztahům. V takovém modelu není výchova vnímána jako bezpodmínečný akt lásky a pokračování rodu, nýbrž jako dluh, který dítě jednoho dne musí, ideálně i s úroky, splatit.
Když pak syn nebo dcera dosáhne zjevného finančního úspěchu, jako je třeba mzda nad 100 tisíc korun měsíčně, rodiče mohou cítit morální právo podílet se na plodech tohoto úspěchu. Vystupují pak s argumenty typu: „nikdy by nebylo takového úspěchu, kdybychom ti neplatili drahé školy,“ nebo „celé roky jsme si kvůli tobě odtrhávali od pusy, takže nám to teď dlužíš.“ Možná to zní jako absurdní situace, jenže k takovým případům skutečně dochází a pro některé děti jsou to psychicky extrémně náročné situace, které mohou mít velice negativní vliv na další životní kroky.
Rostoucí očekávání
V současnosti čelíme obrovskému vizuálnímu tlaku moderní doby. Rodiče dnešních třicátníků a čtyřicátníků často prožili svá nejlepší léta v době, kdy možnosti cestování či nákupy luxusního zboží a statků byly značně omezené. Dnes jsme obklopeni sociálními sítěmi a ze všech stran vidíme fotky i videa z luxusních dovolených, ale také snímky drahého zboží či nemovitostí. Pro mnoho lidí je to velice frustrující a trápí se tak svými nenaplněnými sny. Pokud pak vidí, že si jejich dítě může dovolit nákladný životní styl, snadno podlehnou kognitivnímu zkreslení.
Příkladem může být příběh Marka, který se na diskuzním fóru podělil s tím, že po dokončení univerzity začal pracovat jako architekt a dosáhl nadprůměrného příjmu. Rodičům proto pravidelně finančně přispíval. Situace se změnila ve chvíli, kdy jeho matka požadovala, aby jim zaplatil dovolenou s argumentem, že při příjmu kolem 150 tisíc korun měsíčně si to může dovolit. Podobných příběhů je ale mnohem více. Rodiče v nich za peníze dětí jezdí na dovolené, pořizují si drahé oblečení či spotřební elektroniku. Jakmile pak děti chtějí finanční podporu omezit, je zle.
Citové vydírání jako nástroj
Tlak na financování rodičovských tužeb nebo potřeb mívá málokdy podobu přímého rozkazu. Mnohem častěji se jedná o sofistikovanou manipulaci a citové vydírání, které může mít zničující dopad na rodinnou dynamiku. Ačkoliv z právního hlediska existuje vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, ta nastupuje výhradně v případech, kdy rodiče nejsou schopni se sami živit a potřebují zajistit své základní životní potřeby. Zákon ale negarantuje financování luxusních zájezdů nebo udržování nadstandardního životního stylu z peněz potomků.
Z morálního hlediska je pak situace komplexnější. Je naprosto přirozené, že děti svým stárnoucím rodičům pomáhají, a pokud se ocitnou v nouzi, děti pomoc rodičům berou většinou jako samozřejmost. Metody vyvolávání pocitu viny, pasivní agresivita, srovnávání či zveličování běžných zásluh jsou pouhým nátlakem na děti, což vyvolává silnou kognitivní disonanci a stres. Děti by si tak s rodiči měly nastavit jasné mezigenerační hranice, přičemž klíčová je jasná komunikace či nastavení pravidel pomoci a finanční podpory. Je také důležité umět říct „ne“. Vztah mezi rodiči a dětmi by měl zůstat bezpečným útočištěm, nikoliv vypočítavou obchodní dohodou.





Sledovat v Google Zprávách
















































