Největší hrůza z devadesátek opět zaplavila zahrady v Česku. Lidé vykupují hobbymarkety, zatímco designéři pláčou bezmocí

Byly doby, kdy nechyběla na žádném plácku určeném k posezení. A bylo prakticky jedno, zda se ten plácek nacházel na soukromé zahradě, balkoně, terase, nebo třeba před stánkem s občerstvením, karavanem či bazénem. Také české kempy se jimi jenom hemžily. Přitom vzhled plastové židle Monobloc je spíše praktický než designový – přesto se však stala fenoménem.

(Ne)obyčejná židle

Velkým plusem plastových židlí Monobloc byla a je jejich snadná údržba. V případě zašpinění ji stačilo rychle omýt hadrem či postříkat zahradní hadicí a byla zase jako nová. Také poměrně dlouho vydržela a nestála vás celé jmění. Pokud jste zvolili tmavší barvu, nebylo po nějakém čase tolik vidět zežloutnutí plastu, jaké potkalo modely v bílé barvě.

U nás se tyhle pozoruhodné židle rozšířily zejména v devadesátých letech, kdy se otevřely hranice. Lidé také vzpomínají, že kromě verand a zahrádek restaurací se židle Monobloc objevovaly třeba na kolejích. „Jo, moji rodiče jich měli hromadu. Používali se běžně, jak doma, tak v obytňáku,“ přidává svůj postřeh v internetových diskuzích jeden z uživatelů.

Jeden čas byly k vidění téměř všude. , ...

Není divu, židle se stala jedním z nejprodávanějších kusů nábytku všech dob. V Evropě se jich prodala přibližně jedna miliarda, ještě v roce 2004 jich jeden italský výrobce vyráběl přes 10 milionů kusů ročně. Staly se dostupnými nejen pro evropské zákazníky, ale také pro ty z méně bohatých států či ze států třetího světa. Jednoduchost jejich výroby totiž umožňuje místní produkci. Díky nízké pořizovací ceně se židle Monobloc dokonce staly pro řadu lidí jejich prvním kusem nábytku vůbec. Objevují se dokonce informace, že židle mezi lidmi z nižších sociálních vrstev posloužily ke zhotovení invalidního vozíku.

Proč zrovna Monobloc

Název židle odráží způsob její výroby. Židle se vyrábí z termoplastu jako jeden kus, tedy se nesestavuje z více částí. Za dobu její výroby se používalo mnoho variant a stylů, nicméně podstata výroby zůstala stejná – rychlá a levná.

Původ tvaru vychází z univerzální židle, kterou v roce 1965 navrhl Joe Colombo, a ze židle Selen od Vice Magistrettiho z roku 1967. Vzhledem k tomu, že na výrobu monoblokové židle nebyly vydány žádné patenty, mohla se dál vyrábět různými cestami. Za vynálezce se však považuje francouzský inženýr Henry Massonnet, který v roce 1972 přišel s modelem monoblokové židle Fauteuil 300. Jiné prameny uvádějí ještě dřívějšího vynálezce – Kanaďana Douglase C. Simpsona a jeho návrh židle z jednoho kusu z roku 1946.

Nicméně právě s Henry Massonnetem souvisí odpověď na otázku, proč si svůj vynález nenechal patentovat. Kvůli tehdejší ropné krizi a nedostatku materiálů se tento typ židle mezi lidmi neujal. „Možná proto technické zdokonalení procesu Massonnet neošetřil patentem, což umožnilo dalším výrobcům přivádět na svět vlastní verze židle – nejčastěji s otvory v části zádové opěrky. Postupně se výrobní doba zkrátila na 70 vteřin a židle typu Monobloc zaplavily celý svět, nejčastěji v bílé, ale i v dalších barevných provedeních,“ jak se můžete dočíst v různých zdrojích o raketovém vzrůstu popularity takzvané Monobloc židle.

Židle Monobloc se stala fenoménem. , ...

Minulost, nebo ne?

Přestože se židle Monobloc prodávají po celém světě dodnes, mezi designéry a architekty patří dlouhodobě k nejkontrover­znějším kusům zahradního nábytku. Kritici jim vyčítají laciný vzhled, absenci originality i skutečnost, že často působí jako relikt devadesátých let. Přesto patří plastové židle i dnes k nejprodávaněj­šímu zahradnímu vybavení v českých hobbymarketech.