Rodiče pošlu do domova důchodců, i když se jim tam nebude chtít. My mladí přece máme právo na vlastní život

Doma chce zůstat většina

Průzkum Institutu sociální práce ukázal, že sedm z deseti Čechů by chtělo ve stáří zůstat doma, do domova pro seniory či jiného zařízení by odešla jen necelá čtvrtina. Podobně to vidí i jejich děti. Podle průzkumu Ipsos pro Seznam Zprávy by ústavní nebo nemocniční péči pro své rodiče zvolilo jen 9 % lidí. Ve skutečnosti ale mezi těmi, kdo už o seniora pečovali, skončil blízký v nemocnici téměř ve 30 % případů a v ústavní péči ve zhruba 23 %.

Za rozhodnutím o domově přitom stojí strach z dalšího zranění rodiče, nemožnost sladit práci s péčí, finanční starosti a hlavně vyčerpání.

Jde o roky neustálé péče

„Když budu muset, pošlu rodiče ve stáří do domova důchodců, i kdyby se jim tam nechtělo být. Chci, aby o ně bylo dobře postaráno, ale my mladí máme taky právo žít.“ I takový postoj se v debatách o péči o stárnoucí rodiče objevuje.

Důvody bývají pochopitelné. Domácí péče o blízkého totiž podle šetření ministerstva práce trvá v Česku obvykle pět a více let. Spousta pečujících na ni navíc zůstává sama. Odhady počtu pečujících v Česku se pohybují zhruba od 800 000 do téměř milionu lidí, zejména pak žen.

Kombinace péče a zaměstnání se pak podle ekonoma Aleše Roda projevuje na jejich pracovním výkonu. „Mám dvě práce a dvě domácnosti. Nestíhám vůbec nic,“ popsala svou situaci pro Seznam Zprávy jedna z pečujících. Přibývá také lidí, kteří kvůli péči čerpají dlouhodobé ošetřovné: jejich počet se za pět let téměř zdvojnásobil.

Mezi samotou v bytě a domovem pro seniory existuje řada mezistupňů , ...

Diskuze ukazují, že pravdu mívají obě strany. Jedna z žen tam popisuje, jak chtěla matce zajistit i zaplatit úklid a dovoz obědů. Matka odmítla a trvala na tom, že se o ni mají přece starat děti doma. Dcera pak podle svých slov neustále trnula, aby matka doma nespadla nebo třeba něco nezapálila. Jiná pisatelka po padesátce v téže diskuzi napsala, že pomoc svých dětí bere jako projev dobrých vztahů, ne jako povinnost. Senior tedy brání svou samostatnost a domov, děti pak zase bezpečí rodiče i vlastní život.

Rozhoduje senior, ne dítě

Děti, které by rodiče nejraději umístily do domova i proti jejich vůli, ale narazí na zákon. Smlouvu o pobytu v domově pro seniory totiž uzavírá člověk, který tam má bydlet. Pokud je svéprávný, nemůže ji za něj podepsat nikdo z příbuzných. Vysoký věk, nemoci, opakované pády ani nesouhlas rodiny na tom nic nemění. Svéprávnost pak může omezit jedině soud.

Kdy je možné umístění bez souhlasu

Zákon o sociálních službách ale připouští výjimku v § 91a. Týká se těch, kteří kvůli svému stavu už nedokážou jednat sami. Smlouvu o pobytu za ně pak může uzavřít soudem stanovený opatrovník. Pokud ho nemají, pak i obecní úřad obce s rozšířenou působností.

I opatrovník nebo úřad to smí udělat pouze tehdy, když by člověku kvůli duševní poruše hrozilo ohrožení života nebo vážné poškození zdraví, případně pokud by ohrožoval lidi kolem sebe a nelze mu pomoci mírněji. Samotné zhoršení soběstačnosti, byť výrazné, tuto podmínku nesplňuje a rodině právo rozhodnout o přestěhování nedává.

Senior domov odmítá, ale doma už není v bezpečí

Většina seniorů, o které má rodina strach, do této výjimky nespadá. Rozumí tomu, co se kolem nich děje, a domov prostě nechtějí. Místo domova si mohou ale vybrat pečovatelskou službu, tísňové tlačítko s nepřetržitým dispečinkem nebo denní stacionář. Nebo může pečujícího na čas vystřídat odlehčovací služba. Na úhradu těchto služeb může navíc senior od úřadu práce dostávat příspěvek na péči, v roce 2026 podle stupně závislosti zhruba od 1 300 do 27 000 korun měsíčně. Pečující zaměstnanec má navíc nárok na dlouhodobé ošetřovné po dobu 90 dní ve výši 60 % z redukovaného výdělku a pracovní volno. Vyřízení příspěvku i zajištění služeb ale trvá: o budoucnosti je proto lepší mluvit dřív, než si rozhodnutí vynutí pád nebo vyčerpání pečujícího.