Stát dává ruce pryč od chudých seniorů s odůvodněním, že je mají živit jejich děti

Většina soudních sporů o výživném se týká vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem. Ve skutečnosti ale ve stejné věci mohou hnát k soudu i rodiče své vlastní dospělé děti. Jen to nedělají tak často. Ministerstvo spravedlnosti zaznamenává takových případů jen pár desítek ročně. Senioři se podle analytiků o své právo stydí přihlásit a někteří ani nevědí, že ho mají. 

Senior versus závislé dítě 

Podmínky nároku na výživné ze strany dětí se ovšem od vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem značně liší. Není to tak, že by senioři dnem odchodu do důchodu získali automaticky nárok na finanční podporu ze strany svých dospělých potomků. Tento nárok jim vzniká až ve chvíli, kdy nejsou sami schopni zabezpečit si své základní životní potřeby. Například ztratí zaměstnání, stát jim vyměří příliš nízký důchod nebo se u nich projeví vážné zdravotní potíže. A zároveň nemají partnera, který by je mohl podpořit. 

Potomci pak mají povinnost vyživovat své nezabezpečené rodiče jen za podmínky, že už mají ukončené vzdělání a vlastní příjem, který jim pokrývá jejich vlastní životní náklady. Vychází to z logiky věci: Stavební inženýr s příjmem nad 50 tisíc korun čistého těžko najde výmluvu, proč by nemohl přispívat své stárnoucí mamince tři tisíce měsíčně na jídlo. Mladá žena na rodičovské dovolené oproti tomu může mít rozpočet natolik omezený, že by jí scházely i pouhé dvě stovky. 

Někteří senioři se mohou dostat do špatné finanční situace. , ...

Kolik musíte přispívat 

Přesná výše výživného na rodiče se odvíjí od finančních možností dítěte, ale na rozdíl od vyměření výživného na nezletilé děti nikdy nejde nad úroveň základních potřeb vyživovaného. Zákon totiž stanovuje: 

• „Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.“
• „Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.“

Přeloženo do laické mluvy, rodič nemůže po rozvodu platit na dítě pouhé dva tisíce s odůvodněním, že to stačí na jídlo a plenky, pokud vydělává sto tisíc a dovolenou tráví v tropech. Na druhé straně ale potomek svému rodiči není povinen zajistit stejný životní styl, jako má on sám, povinnost se vztahuje jen na „slušnou výživu“. To znamená, že mu například doplatí bydlení, stravu a zdravotní péči, ale není povinen mu hradit luxusní zájezd či jiný nadstandard. 

Dobré mravy

Rodinné vztahy bohužel nejsou vždy ideální a může nastat situace, že vás o výživné zažaluje otec, kterého jste naposledy viděli ve svých třech letech. Alimenty vaší matce nikdy neplatil, ale teď se ocitl v nouzi a najednou si vzpomněl, že má syna. Zákon myslí i na tyto případy, i když to nevypisuje přesně a podrobně. Soudci se v těchto situacích drží tradičního výkladu obecného pojmu „dobré mravy“. 

„Rodič, který v minulosti své povinnosti vůči dětem zanedbával nebo jednal nemorálně, nemusí mít na výživné nárok. Tato pravidla chrání děti před zneužitím institutu vyživovací povinnosti,“ uvádí JUDr. Ondřej Preuss, Ph.D. na portálu Dostupný advokát. 

Na výživné ze strany dětí proto nemusejí dosáhnout rodiče, kteří své rodičovské povinnosti řádně neplnili, nebo se vůči dětem dokonce dopustili trestného činu. Soudy každý případ posuzují individuálně a k rodinné minulosti přihlížejí. 

Dobré rodinné vztahy zabrání nepříjemným soudním sporům. , ...

Soud jako krajní řešení

Je nasnadě, že v rodině s dobrými vztahy k soudnímu řízení vůbec nemusí dojít a rodiče se s dětmi mohou sami na příspěvcích rozumně dohodnout. Sourozenci by přitom měli přihlédnout i ke svým možnostem navzájem. Pokud jeden vydělává výrazně více peněz než druhý, nemusejí oba přispívat stejným dílem. Sourozenec s vyššími příjmy se může zavázat k finanční pomoci, zatímco sourozenec s příjmy nízkými bude například rodičům pomáhat s nákupy a vařením. Situace v rodinách bývají různorodé a nelze na ně používat stejný metr. 

Soud zasahuje obvykle až ve chvíli, kdy pokusy o rozumnou dohodu selžou. To může být pro obě strany emocionálně nepříjemné a vyčerpávající. Pokud děti nemají k odmítnutí pomoci rodičům pádný důvod, měly by ji samy od sebe nabídnout. Ani ne tak proto, že to přikazuje zákon, ale ze své vlastní vůle a úcty k osobám, které je vychovaly.