Některé děti plánují 1. září stát před školou už od 6:00 ráno. Začíná boj o to, kdo si sedne do poslední lavice

Školáci zamíří po prázdninách do škol opět od úterý 1. září. Čas školní výuky se v Česku řídí rozhodnutím ředitele školy. Většina dětí na základních školách se však bude muset dostavit nejpozději na osmou ranní. Některé děti však v tento den plánují dorazit výrazně dřív. Navzdory dlouhému stepování před školou je jim totiž jasné, že právě v úterý se rozhodne, kde pravděpodobně budou sedět po zbytek školního roku. 

Kdo dřív přijde, má vyhráno 

Na 1. stupni bývá pro děti často prioritou, vedle koho budou sedět. Ale při přechodu na druhý stupeň se preference soustředí i na to, jaká lavice žákovi připadne. Pro celou řadu z nich však nepředstavují nejlepší „úlovek“ přední nebo středové lavice, ale naopak ty zadní. Skrývají totiž zásadní benefity, ze kterých mohou žáci při vyučování těžit. 

Některé základní školy otevírají své dveře už kolem šesté hodiny ranní kvůli provozu ranní družiny, čehož mohou první školní den využít i nedočkaví žáci, kteří si chtějí zajistit oblíbené místo ve třídě. Pro některé žáky, zejména na 2. stupni, ale i pro studenty středních škol, je tak správný výběr místa k sezení ve třídě otázkou promyšlené strategie: „Do školy normálně chodím až těsně před začátkem, ale 1. září si radši přivstanu. Chci sedět úplně vzadu, protože tam má člověk větší klid a učitelka na něj tolik nevidí. Hlavně při písemkách a zkoušení je poslední lavice nejlepší,“ plánuje Petr Moravec, který letos nastupuje do 6. třídy. 

Třídu jde dělit pohledem sociálních zón 

To, že na konkrétním usazení dětem opravdu záleží, potvrzuje například i pedagogický výzkum zaměřený na zasedací pořádek uveřejněný v časopise Řízení školy. Ten se zaměřil právě na žáky 6. tříd na dvou českých základních školách, protože právě přechod na druhý stupeň s sebou často přináší novou sociální skladbu třídy. 

Popisuje, že žáci vnímají různé části prostoru jako oddělené sociální zóny. Přední lavice typicky reprezentují místa, kde jsou děti nejvíce pod dohledem, vzdálenější la­vice pak představují větší pocit klidu nebo i možnost soustředit se dobře na učení. Úplně poslední lavice pak reprezentují „zónu bezpečí“, protože se tam děti cítí nejvíce chráněné za hradbou těl svých spolužáků. 

Ze zadních lavic je největší rozhled a děti se v nich cítí nejvíce chráněni. , ...

Přední lavice byly dříve vyhrazené dětem se zdravotním omezením

Z rozhovorů se žáky i z jejich pozorování také vyplynulo, že do školy už většinou přicházejí s jasnou představou o tom, kde chtějí sedět. Vysoce neoblíbená byla především místa v předních lavicích, a to přímo před katedrou nebo na druhé straně u dveří. Hlavním argumentem pro nepopulárnost těchto míst byla především ztráta soukromí – drobnohled učitele nebo ruch místa. Podle autorky studie Jarmily Bradové jde v tomto případě o zónu nutnosti: „zde sedím, protože musím“. Děti tam totiž často sedí právě na povel vyučujícího nebo kvůli zdravotním potřebám, ne z vlastního rozhodnutí. 

Takové usazování žáků mělo v minulosti oporu i v české legislativě. Dnes již zrušená hygienická vyhláška do roku 2024 stanovovala, že „rozsazení žáků v učebně se řídí podle jejich tělesné výšky; dále se přihlíží ke speciálním vzdělávacím potřebám, případným zrakovým a sluchovým vadám a jinému zdravotnímu postižení žáků.“ 

Ne všichni žáci ale preferují zadní lavice. Někteří dávají přednost tzv. „zóně pohodlí“, kterou autorka studie označuje celou řadu lavic umístěných podél oken. Ty poskytují benefity v podobě dostatku světla, tepla od radiátorů nebo kvůli přítomnosti parapetu, který představuje praktický odkládací prostor. 

Atraktivita místa se může lišit podle okolností

České diskuse ale ukazují, že jednotlivci mají o zasedacím pořádku ve třídách různé smýšlení. Svou roli hraje například to, jak vyučující zachází s „problematickými“ žáky, nebo v jaké části třídy se při výkladu pohybují. Na některých školách se pak učitelé dokonce na zadní lavice soustředí nejvíce, protože je mají za nejvíce rušivé a chtějí je mít pod dohledem. V takovém případě pak mohou přinášet tolik žádaný klid a soukromí naopak i jinak zavrhované přední lavice. 

„Rozhodně bych se vyhnul poslední řadě. Je daleko od dveří, jsou k ní předsudky, že tam sedí jen největší grázlové, člověk nevidí dobře na tabuli a neslyší tak dobře učitele. …Prostě za trest, nebrat,“ píše k tématu jeden diskutující na Redditu.

„První den na střední jsem přišel pozdě do školy a zbyla na mě prázdná první lavice. Celý 4 roky jsem měl naprostej klid, nikdo po mně nic nechtěl…Pod lampou je největší tma,“ libuje si se svou pozitivní zkušeností z předních lavic jiný diskutující.