Bohatí přepisují své nemovitosti na příbuzné, aby měli nárok na sociální dávky. Úřady jim vyplácejí desítky tisíc

Získání příspěvků, dotací či jiné formy podpory od státu by mělo být podmíněno skutečnou potřebou. Jenže kvůli absenci důsledných majetkových testů u některých dávek se z žádostí o sociální pomoc stal způsobem, jak získat státní podporu i bez skutečné sociální potřebnosti. A tak dochází v praxi k případům, kdy stát posílá desítky tisíc korun lidem, kteří bydlí v luxusních vilách.

Klička s fiktivním nájmem

Mezi nejčastější a nejlépe zdokumentované případy v praxi patří původně příspěvek na bydlení. V současné době se sice nejedná o samostatný příspěvek, ale je součástí tzv. superdávky, což ale neznamená, že se někteří lidé nezkoušejí k penězům od státu dostat. Pokud člověk bydlí ve vlastním domě, stát mu jako náklady na bydlení uzná pouze energie a paušální částku, která je legislativně daná a poměrně nízká. Když se ale majitel stane ve svém domě „nájemníkem“, situace se dramaticky mění.

V praxi to vypadá tak, že rodiče nebo prarodiče darují svůj dům či byt dospělému dítěti. Následně s ním sepíší standardní nájemní smlouvu. Nájemné je vyměřeno tak, aby se pohybovalo těsně pod hranicí státem stanovených normativních nákladů. Rodiče pak jakožto starobní důchodci podají žádost na úřad práce. Stát jim následně vyplatí příspěvek, který obvykle rodiče pošlou svým dětem. Rodinný majetek zůstává nedotčen, ale státní rozpočet každý měsíc zatěžují lidé, u nichž je sporné, zda odpovídají smyslu této podpory. Ročně mohou takové částky přesáhnout i 100 000 Kč.

Někteří starší lidé se nechají dětmi do situace přinutit. , ...

Chyták, který toto umožňuje

Aby takový příspěvek byl schválen a vše prošlo, nesmí být na domě zřízeno věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí. Pokud by věcné břemeno na nemovitosti vázlo, nájemní smlouva by úřadem práce nebyla uznána. Rodiče tak dětem nemovitost darují „čistou“. V takovém případě ale riskují, že nad domovem ztratí jakoukoliv právní kontrolu.

Další podmínkou je to, že majitel nemovitosti nesmí mít v domě trvalé bydliště a nesmí tam reálně žít. Pokud by zde majitel žil, byl by zařazen mezi společně posuzované osoby. Příjmy všech by se prostě sečetly a nárok na dávku by zanikl. V některých případech splnit takové podmínky není nic složitého a na základě tak jednoduchých pravidel mohou na dávku dosáhnout i lidé, kteří podle kritiků pomoc nepotřebují.

Konec dotační turistiky

Stát si byl takových problémů vědom a jedním z řešení mělo být zavedení superdávky s majetkovým testem. Jaká je realita? Situace odstartovala vlnu přepisů nemovitostí. Důvodem je fakt, že aby žadatel na peníze dosáhl, úřad mu zkontroluje majetek. Povolena je pouze jedna nemovitost k bydlení a jedna k rekreaci. Omezený je i počet aut (jedno vozidlo na dospělou osobu) a úspory na účtech (dle počtu osob). Jenže majetní žadatelé své investiční nemovitosti či další vozidla přepsali na dospělé děti, širší rodinu nebo vlastní s. r. o. Problém se tak nevyřešil, protože stále před úřady figurují jako „chudí“ a stát jim bez problémů superdávku odklepne.

Rodiče pak dětem odevzdávají příspěvky od státu. , ...

Zavedení superdávky mělo dotační turistiku ukončit. Jenže reálná praxe ukazuje pravý opak. Úřady práce sice dostaly do rukou nástroj v podobě majetkového testu, nicméně propojení registrů a dohledávání skutečných majetkových vazeb za hranicí nejbližší rodiny je administrativně nesmírně náročné. Úředníci mají možnost provést šetření v místě bydliště, ale personální kapacity jsou dlouhodobě vyčerpané. Systém tak i nadále umožňuje zneužívání státních peněz.

Pár příkladů z praxe

Seniorka žije sama v rodinném domě s bazénem nedaleko Prahy. Přestože má slušný starobní důchod, přepsala svůj dům se zahradou na syna. Ten jí vyměřil nájem, který spolu s energiemi převyšuje její starobní důchod. Úřad práce jí tak měsíčně přispívá několik tisíc korun, které končí na účtu jejího syna.

Majitelé s. r. o. si vyplácejí pouze minimální mzdu a zisky nechávají ve firmě. Auta a nemovitosti jsou napsané na firmu a širší rodinu. Z hlediska systému státní podpory jsou to lidé s nízkým příjmem a mají tak nárok na příspěvky. Bohužel takových příkladů lze najít více. Stát se na ně chce zaměřit a mělo by dojít k úpravě superdávky, a to tak, aby peníze dostali skutečně lidé, kteří na ně mají nárok a potřebují je.